Ollantaytambo (2 792m)

Přijíždíme do naší finální zastávky do Ollantaytamba. Tato veliká incká pevnost je rozložena na pahorku u ústí posvátného údolí a sloužila jako kontrolní stanoviště. Přístup k pevnosti je po dlouhých kamenných schodech ve svahu, který je rozdělen na 17 teras. Odehrála se tady významná bitva mezi Inky a Španěly, když se v roce 1536 Manco Inka pokoušel získat zpátky svou moc. Byla to jedna z mála vítězných bitev Inků nad Španěly. Na náměstí se loučíme s dědkem, který významně postává a pokukuje, že je jasný, že chce nějakou diškreci. No snažil se, tak mu dáváme 10 soláků od cesty. Vypadá
docela spokojeně a říká, že bude mít alespoň na oběd. Na náměstíčku si dáváme rozchod s tím, že se sejdeme až na zastávce vlaku. Nejdřív odcházím na internet, abych poslal domů další depeši a pak se vnořuji do starobylých uliček městečka, které vypadají moc pěkně. Voda tu teče takovým korýtkem vedle chodníku a místní ženy v tom perou prádlo, prostě exotika. Na svazích kolem města je několik zřícenin, tak se tam vydávám. Stoupám úzkou, vyšlapanou cestičkou a otvírají se mě čím dál lepší pohledy na město a na pevnost na druhé straně. Škoda jen, že je zase trochu pošmourno. Dostávám se až k první rozvalině, jsou to však jen nějaké zdi.
Ještě o fous dál a výš to vypadá mnohem zajímavěji, ale terén už je mírně lezecký. Být tu s někým, tak do toho jdu, ale samotnému se mě tam moc nechce. Nerad bych někam zahučel a pak tu někde pomalu skomíral. Město mám jak na dlani, tak tu chvíli zevluji a pak se stejnou cestou vracím zpět. Procházím městečkem směrem k pevnosti, je opravdu monumentální! Platí se tam taky dost velké vstupné, tak kouknu na hodinky a zas už tolik času není, tak ji bojkotuji. Později samozřejmě lituji, kdoví zda se sem ještě někdy podívám. Ještě než se vydám na nádraží, procházím znovu městečko a musím se
mít docela na pozoru, zase tu po sobě místní lijí vodu. Dokonce jsem zaznamenal zákeřný útok kýblem z okna, to je docela síla. Jezdí tu zase dost rikš. V horších modelech je základem kolo, v lepších motorka. Pak potkávám Tomáše a společně se vydáváme na nádraží, které je docela z ruky. Na téhle cestě se nám otvírají nové pohledy na pevnost a můžu jen znovu litovat, že jsem tam nevyrazil. Chvíli ještě musíme čekat, než zřízenec otevře bránu a začne pouštět na nádraží, bez lístku si zde člověk neškrtne. V areálu jsou docela solidní záchody a zadáčo, tak je téměř každý využívá. Skoro to vypadá, jakoby
každý, kdo jede na Machu, si předtím potřeboval ulevit :-). Nastal čas odjezdu, tak lezeme do pěkného modro žlutého vlaku, snad nejdražšího na světě. Samozřejmě ještě přes jednu kontrolu.