Pěšky zpět do Aguas Calientes

Vcházím do pralesa a čeká mě sestup okolo 400 výškových metrů, převážně po schodech. Míjím splavený turisty deroucí se teprve teď vzhůru. Ti budou na hoře nepříjemně zaskočeni, až se z relativního klidu této pěšiny dostanou do toho šíleného mumraje. Co vážně nechápu je to, jak se mohla vegetace uchytit na těch téměř kolmých stěnách homolí. Rozhodně tu neplatí, jak v Čechách, že si člověk může jít lesem, kudy se mu zamane. Tady, kde není prosekaná cesta, se prostě jít nedá. Několikrát křížím serpentínky silnice, ale většinu času se naštěstí pohybuji v místním pralese. Posledních pár schodů tohoto nekonečného schodiště a jsem na tom mostě u
řeky. Za pěkného randálu se tu hnědá řeka dere skrz prales. O další dva výškové kilometry níž skončí jako klidný meandrující přítok Amazonky. Jsem tímhle tokem naprosto fascinován. Má tak neuvěřitelnou sílu, která dočista vyhladila několika tunové balvany, co se válejí v korytu. Vzpomínám na loňský léto, kdy jsme se Oťasem nechávali unášet proudem řeky Verdon a byli jsme vyjančení jakou má sílu. Spadnout do Urubabmy by znamenalo dozajista plavbu poslední, o tom jsem přesvědčen. Určitě by nebyl špatný výlet vydat se dál podél řeky. Kdoví kam až ta stezka vede. Koleje tu také stále jsou, ale
tahle část trasy je už nefunkční. Nejen ty rozvaliny, ale celé okolí je tu úžasné. Konečně míjím první domky komerz stadtu. Jsem vyschlý jak troud, tak koukám po vodě jak po smilování. Vcházím do veliké budovy místního tržiště a jsou tu i nějaké fastfoody obležené indošemi sledující fotbalový mač. Tak sem si rozhodně zajdu na véču, ty restaurace pro turisty na hlavní třídě, mě moc neberou. V první krámku kupuji dvou a půl litrovku fanty a v dalším banány. Šupajdím s limčou na námko a tam ji do sebe klopím. Jsem docela utahaný a to jsem nebyl na homoli, ani na té hoře a jednu cestu jel busem. I to počasí nám
dává hodně zabrat. Jsme kousek pod rovníkem, tak je tu solidní vedro a vlhko. Než vylohním fantu se docela hustě zatáhne a přesně ve dvanáct je slejvák, prostě tropy, co naděláš. Zevluji na pokoji a musím začít promazávat fotky, protože jsem už zaplnil nejen gigovku, ale i záložních 256 mega. Mezitím přichází Tomáš a jelikož máme oba hlad vyrážíme na obídek. Venku už je zase docela pěkně. Jdeme do toho bufáče, který jsem objevil. Sedíme u stolku a babka před naším zrakem kuchtí. Na výběr toho moc není. V Peru si člověk může v 90 procentech objednat jen truche (rybu), pollo (kuře) nebo lomo (hovězí) a to buďto vařený, pečený nebo na
milánský způsob, což je v takovým těstíčku. Tomáš jde do ryby, já do kuře na milánský způsob. Babka hned vyšle dcerku na trh koupit ingredience. Tady se vaří pěkně z čerstvého. Jídlo je moc dobrý a za krásných 5 Solů (36 Kč). Což je skoro o 2/3 levnější než v restauracích pro turisty, kde jsem byl včera. Kupodivu se zde nevybírá poplatek do městské kasy. Tak to byla včera nejspíš malé šméčko. Je vidět, že i v Peru se člověk levně a dobře nají, jen musí vědět kde a trochu hledat. Pak ještě razím na net, který je samozřejmě s Machu Picchu příplatkem, poslat zprávičku domů. Říkám si, že přece neprozevluji celý podvečer na pokoji, tak se znovu vydávám do města. Sice svítí slunce, ale do toho padají kapky deště. Chvíli vyčkávám a protože prší čím dál víc jdu zpátky na pokoj pro pončo. Když vylezu v pláštěnce ven, zjišťuji, že už zase neprší. Tady je to s tím počasím na šišku. Jdu podél průzračné říčky, co nám teče za hotelem, na soutok s Urubambou. Musím si dávat pozor, dětičky se zase baví políváním spoluobčanů vodou. Jakoby jim nestačilo, že tu každou chvíli prší. A pak se člověk diví jak je tu všechno zelený. Zvlášť jeden klučík s kýblem vody na střeše rozestavěného hotelu se mě moc nelíbí, tak to velkým obloukem obcházím. Nacházím jednu volnou lavičku a koukám do téhle ďábelské řeky. Přemýšlím, že bych si mohl proti toku udělat procházku, ale kolem nádraží je to celý ohrazený plotem a dál už je taková pohorší sociální čtvrť, tak to otáčím radši zpět. Zrovna odjíždí vlak pro místní. Je v něm nehorázná tlačenice, ale určitě si místní rádi postojí, než jezdit vláčkem pro nás za osm stovek. Pak už jen návrat na pokoj a relax, před dalším nekřesťanským vstáváním.