Arica - den první

Chlapík nás vysazuje na terminálu a začíná snad ještě větší anabaze než v Resistencii. Obíháme jednotlivé kanceláře. Martin shání ty, co jedou do Santiága či rovnou až do Buenos Aires. Já se koukám, zda někdo nejede odtud do Salty, fakt se mě do té monstrózní zajížďky nechce. Je to tu šílený všude hafo lidí, dlouhý fronty. Vypadá to však, že dneska do Salty nic nejede. Muselo by se asi jet přes Antofagastu do Calamy a tam sehnat spoj, který pojede přes hory do Argentiny. Bylo by to hodně nejistý a Martin s Katkou stejně chtějí mermomocí do toho Aires, tak rezignuji a už je mě to jedno jak a kudy se dál pojede. Čekám tedy u báglů s čím přijdou ostatní. Jsem fakt zvědavý jak tohle dopadne. Nakonec zjišťují, že na dnešek je všechno vyprodaný a první volný spoj do Santiaga de Chile jede až v půl dvanácté zítra večer. Takže nám začíná druhá pobytovka na naší cestě, zrovna v době, kdybychom se radši už trošku přiblížili Sao Paulu. Jedinou výhodou je, že se zajednal rovnou přípoj až do Buenos Aires, tak je o jednu starost míň. Za cestu Arica – Buenos Aires si společnost Pulman naúčtovala 150 $, tedy 3 540 Kč. Takže už bohužel pofrčíme za civilizované ceny. Co kilák to koruna. Cesta zpět nám pěkně provětrá kapsu :-(. Tahle varianta, co nám zbyla jako jediná možná je mega krutá: 27 hodin na jih do Santiaga (přes 2 tisíce kilometrů), pak tři hodinky času na autobusáku a pak hned dalších 20 hodin na východ, přes celou Ameriku, do Buenos Aires. Takže se můžeme jen modlit, abychom nepřirostly k sedačkám autobuse, zvlášť když si uvědomíme, že z Buenos do Sao Paula je to dalších víc jak 30 hodin. Musíme též naštelovat hodinky, protože se čas v Chile liší oproti Peru o rovný dvě hodiny. Už zaostáváme za naši rodnou zemí jen o čtyři. Na terminálu je i směnárna, tak můžeme vyměnit i nějaký prašule. Kurz je 510,00 za $ => sto Pesos = 4,6 Kč. Arica má 191 000 tisíc obyvatel a je nejsevernějším chilským městem. Chile zabrala toto, původně peruánské území, zhruba před sto lety, po slavné bitvě, rozhodující ledkovou válku, na útesu Morro de Arica, tyčícím se nad městem. Má to být nejsušší místo na celém světě. Vůbec zde neprší a udávaný 1 milimetr srážek za rok je jen z mlhy, co přijde od oceánu. Snad po víc jak hodině ubíjejícího blbnutí na přelidněném terminálu, vycházíme do pěkného vedra ven a hrabeme se v Lonelym, kde je nějaký hostel. Hned nás odchytává postarší týpek s výbornou Angličtinou. Nabízí ubytování ze 5000 Pesos, tak to bereme. Je to majitel hostelu Residencial Tres Soles, který se nachází kousek od autobusáku, takže je pro nás docela takticky umístěný. Týpek nám vypráví jaký je tady skvělý život, pořád svítí sluníčko a jen potvrzuje známou věc, že zde vůbec neprší. Prý už tady žije 20 let a nespadla ani kapka. Sice mám sluníčko a nebe bez mráčku rád, ale za zem bez zeleně bych to neměnil. Ubytování je jihoamerická klasika, malá cimra a záchody na chodbě. Jen co sundávám baťoh, hned bych se šel koupat, ale musím pěknou dobu čekat, než se ostatní vyhrabou. Ptáme se strejčka, jak se jde k oceánu a je to prý téměř za nosem. Jdeme po docela rušný ulici a opravdu tak po 800 metrech jsme u vyhlídky na oceán. Jsou tu rozsáhlé pláže a i relativně hodně lidí se koupe. Dřevěná mola, tak po kilometru, vybíhají do oceánu. Trochu jak piery v Brightonu. Na obzoru je pár výškových budov, nejspíš hotelů. Ještě dál za nimi se zvedá horský hřbet, jak jinak než bez vegetace. Z vyhlídky je taky pěkný pohled na druhou stranu na ten, bitvou proslavený, útes s památníkem a hrdě vlající chilskou vlajkou. Opodál postává klasicky Ježíš. Dost mě láká se jít tam podívat, zvlášť když zřetelně vidím cestičku traverzující svah. Počasí je však extrémně ubíjející, takže radši budu zevlovat u vody. Překračujeme nefunkční koleje a už jsme na pláži. Je tu tmavší písek, asi jako v Bulharsku a trochu to tu smrdí rybinou. Ale i přesto hurá, a úprkem poprvé v životě do vln Tichého oceánu. Voda není moc studená, což je fajn. Je to stejně těžká pohodička v únoru se koupat v oceánu. Představil sem si, jak to musí vypadat teď u nás. Sníh, zima, lidi zabalený v kabátech s čepicemi na hlavě brodící se v břečce….no fuj. Blbneme v menších vlnách, pak se zase škvaříme na písečku a odpočíváme po včerejším nočním přejezdu. Po třetím vykoupání se vydávám sám na průzkum pobřeží. Jdu víc jak kilák a půl stále po pláži a šlo by jít dál a dál, tak se na výspě své výpravičky chvíli koupu a pak se vydávám nazpátek. Ještě jedno koupando a pak už to tu balíme a jdeme zpátky na hotýlek. Zjišťuji, že jsem se docela spálil :-(. Po spršce a zkulturnění se v pozdním odpoledni vydáváme na nákupy. Supermarket je docela daleko, ale nacházíme ho bez problému. Každý dělá velký nákupy na tu dlouhou cestu, co nás čeká. Nejvíc se rozšoupli Martin s Katkou, kteří si koupili celé grilované kuře. Jinač už je jasný, že Chile spolu s Brazílií jsou nejdražší země na našem putování. Večer se ještě vydáváme na netík, který máme snad jen 50 metrů za barákem. Stojí 300 pesos (14 Kč) za hodinu, což je dobrý. Po té co vyřídíme korespondenci jdeme už spát. Blbý je, že se při každým příchodu musí zvonit a někdo z hostelu musí jít otevřít vrata. Člověk si připadá, jak nějaký otrava, když chodí kolikrát sem a tam a furt mu musí někdo otevírat.