Cesta do Aguas Calientes

Sedadlo mám na pravé straně, což se během cesty ukazuje jako horší strana. Po levici je totiž celou cesta dravá Urubamba. I tak je tato cesta nádherná. Nejzajímavější je razantní změna krajina na docela málo kilometrech. Přece jen 43 kilásků není žádná vzdálenost. Ze začátku jsou kolem nás holé, jen zelenou trávou porostlé stráně velehor s úrodnými břehy řeky. Ještě asi pět kilometrů vede kolem trati asfaltka do poslední vesnice a dál už tímto úzkým údolím vedou jenom koleje. Stevardi nám přinášejí sendvič a nápoj, ale tento letecký luxus je námi velmi draze zaplacen. Subjektivně se mě zdá, že
docela frčíme, tak se mě nechce věřit, že to bude trvat víc jak hodinu a půl než klesneme do Aguas Calientes. Čím víc klesáme, tím víc přibývá vegetace. Míjíme pověstný kilometr 82, kde začíná Inka trail, škoda, že jej též nemůžeme absolvovat. Po chvíli začíná regulérní džungle, kolem nás je neprostupný porost, ze kterého vyletují krásní motýli. Projíždíme i několika tunely a jak tak koukám kolem sebe, nechtěl bych to jít pěšky po kolejích, jak ty dobrodruzi, co to doporučovali. Jsou tu dost dlouhé úseky, kam se vejde vlak a nikdo víc. A protijedoucích vlaků
míjíme také dost. Zase na mě padá ospalost, ale tentokrát nad ní vítězím. Prospat cestu k Machu Picchu to by byl cestovatelský hřích :-). Z džungle rostou krásné nebetyčné skalní homole, samozřejmě hustě zarostlé. Celou cestu nás doprovází hukot Urubamby. Líná řeka ve Svatém údolí se tu změnila na nejdravější tok, který jsem kdy viděl. Spadnout do ní, tak je to určitě poslední koupání v životě. Na jednom svahu vidíme další, docela rozsáhlé, pozůstatky Incké říše, je toho tady v okolí fakt dost. A kdopak to s námi jede ve vagonu, starý známý z ostrova Slunce. Ty co na mě pokřikovali, když jsem se otužoval v jezeře Titicaca.