Potosí (4 070 m)

Tak jsme tady v nejvýše položeném městě na světě. Kdysi to bylo jedno z nejbohatších měst na celém světě. Bohatství města pocházelo ze stříbrných dolů, nacházející se v dominantě města, hoře Cerro Rico (4 816 m). Brutální je, že zde v letech 1545 až 1825 na následky práce v dolech zahynulo 8 miliónů Indiánů a černých otroků přivezených z Afriky. Nejradši bych se zde ubytoval, v klidu si prošel město. Zítra ráno navštívil lagunu Tarapaya, což je termální vodou zalitý kráter sopky, či se podíval do těch známých dolů. Ostatní jsou však jiného názoru. Martin to tu chce jen rychle proběhnout a ještě dnes odjet do Sucre a Tomáš, který jinak upřednostňuje spíš pomalejší tempo se chce dát už konečně dohromady a představa dalšího noclehu ve čtyřech tisících se mu příčí. Moc nadšený nejsem, ale co se dá dělat.
První pocity z města nejsou moc pozitivní. Všude jsou davy lidí a na to nejsme v Bolívii moc zvyklí. Na první pohled všech kapsářů ráj. Koukáme na mapičku a zjišťujeme, že autobusák je docela dost daleko od centra. První kostely jsou zhruba 600 metrů odtud, což se nezdá zas tolik, ale zjišťujeme, že město je v brutálním kopci, ve kterým bych se zadýchal i v Čechách,
natož tady ve čtyřech tisících. Ke všemu plná polní na zádech. Hned u autobusu si všímám, jak nějací kluci hází po lidech balónky plné vody. Ze začátku si myslím, že to je ojedinělá akce nějakých gaunerů, ale čím víc se blížíme centru tím se hustota takových ataků stupňuje. Dalšími zbraněmi jsou stříkací pistole nebo nějaká pěna ve spreji. Už se nedivím,
že zde většina holek chodí v pláštěnkách. Ani bych se nedivil, kdyby někdo otevřel okno a vylil z něho splašky na pocestné. Nejspíš je to nějaká fiesta mající spojitost s karnevaly, které teď frčí v Jižní Americe. Ze začátku se na nás místní neodvažují, ale pak se největší odvážlivci zaměřují na Katku, které z toho trošku rupají nervy. Od kostelů Jerusalém a San Bernardo, kde děláme na lavičkách menší pauzu se vydáváme na hlavní náměstí, kde je místní katedrála. Na námku je snad největší masakr. Ještě, že se nejvíc místňáci zaměřují na ženský. Chvíli si myslím, že se mě to vyhne, ale pak mě lízne jeden balónek o loket a potom na mě zaútočí s jedoucího auta pěnou. Ještě, že mám na prsou malý batůžek, který teď funguje jako štít. I přes tyhle útoky jsem z výpravy dopadl asi nejlíp. Fakt si tuto prohlídku moc neužíváme, ty bágly na zádech a ještě ten stres, kdo nás zase kde zkropí. V jedné uličce s pěknými koloniálními balkóny a výhledem na Bohatou horu, velíme k ústupu a vyhlížíme taxikáře, který by nás svezl dolů k autobusáku, už se nám to nechce znovu jít pěšky. Docela dlouho nám trvá, než se nám podaří odchytit prázdný. Účtuje si za jízdu z kopce 15 Bolů (44 Kč). Taxikáři jsou asi nějaký smluvený, protože nás akorát vykládá před chlápkem, který se nás hned pokouší ukecat, ať jedeme do Sucre s ním. Vymýšlí si spoustu důvodů, proč je lepší než bus, ale nám je jasný, že to bude o dost dražší, ale protože víme, že přijedeme do Sucre už za tmy, tak ho bereme. Necháme se alespoň vysadit přímo u hostelu, jehož letáček máme z Uyuni a nemusíme proto shánět další dopravu večer ze sucrovského autobusáku. Cena za odvoz není ke všemu nějaká drastická. Za těch 160 km si řekl o 160 Bolů (472 Kč), takže na osobu to vyšlo 118 Kč. Jinak z návštěvy Potosí jsem byl spíš naštvaný a všem jsem to i řekl. Někde dvě hodinky lítat a chvátat s báglama se mě fakt už chtít nebude. Buďto to projít nějak rozumně a v relativním klidu nebo vůbec. I když uznávám, že tady to bylo dneska ostrý a v těch vodních lázních už nikdo stejně déle být nechtěl.