Titicaca III. - Návrat z Isla del Sol

Ráno běžím na záchod a jak jsem rozespalý, tak si spletu dveře a místo do hlavního baráku se dobývám do jednoho z pokojů. Docela dlouho lomcuji s veřeji, než mě dojde, že jsem na blbý adrese. Doufám, že jsem lidi uvnitř moc nevystrašil :-). Na túrku vyrážíme docela brzo. Zatím je tu jak po vymření. Výstup na kopec Cerro Palla Khasa (4 065m) rušíme, je docela z ruky a hlavně opačným směrem. Krajina je zase krásně nasvícená, tentokrát ranním sluncem, ale pohoří na obzoru není, kvůli vycházejícímu slunci, téměř vidět. Takže odpolední přechod ostrova vypadá, že je z tohoto důvodu taktičtější. Tahle cestička, po které jsme se dnes vydali, není už tak
kvalitní, asi sem už moc turistů nezachází. My však jdeme dál a vystupujeme na nejjižnější čtyř tisícovku na tomto ostrově. Přesně 4 024 metrů nad mořem má tento nepojmenovaný kopeček. Jsou odtud daleké výhledy na cestu, kterou jsme sem včera připluli. Sám pokračuji ještě kousek dál, ale na vyhlídce na poslední dva vršky hřebene, cestička nadobro končí. Vidíme odtud i na naše přístaviště, je relativně blízko. Vracím se tedy k ostatním, abych se neztratil :-). Sestup, těch 200 výškových metrů, k němu je však nejproblémovější částí celé cesty. Krosíme skrz neobdělávané terasovitá políčka. Jednotlivé
terasy jsou však od sebe docela dost výškově vzdálené, tak najít sestupovou cestičku o patro níž chvíli trvá. Postupně se trháme na tři skupiny a každý jdeme trošku jinak. Potkáváme zase zemědělce s oslíky a taky jednoho dědka co nese na zádech asi pět umělých židlí. K čemu, to ví asi jen on sám. Vypadá to, že jsem zvolil nejlepší cestu, protože se přibližuji oficiálnímu chodníku. Zdolávám poslední zrádný úsek, nejspíš něčí zahrádku a už jsem na velikých schodech postavených Inky. Po nich už bez problémů přicházím do přístavu. Jdu na molo a dělám
nějaký fotky přístavu, zatím tu skoro nikdo není, ale postupem času se to tu začíná zaplňovat. Vidím třeba Frantíky, co včera obdivovali můj otužilecký výkon a jinou chasu ze všech koutů planety. Jdeme trochu stranou na trávníček a opalujeme se. Tak to je paráda se tu vyhřívat na sluníčku, když u nás je ta letošní nekonečná zima. Slunce má fakt sílu, tak si to na hodinkách stopuji a každých deset minut se otáčím na druhou stranu, abych se nevrátil na pevninu spálený jak zapomenutý buřt v ohni. Od nějakého náhončího kupujeme lístky na zpáteční plavbu za 15 Bolů (44 Kč). Mezitím připlouvají první lodě a na jedné z nich naši staří známý, dementi z Itálie. Jeden za námi běží a lámanou Angličtinou se nás ptá, jestli jsme neviděli jeho baťoh, prý se mu při vystupování v La Pazu ztratil. Nevím co čekal, že mu odpovíme, ale naše odpověď NO mu postačila. Jelikož se tvářil dost smutně, pohasla mu asi poslední naděje. Myslel si nejspíš, že jsme si ho omylem půjčili a teď s ním jezdíme po Bolívii :-). Tentokrát nepojedeme člunem, ale větší lodí. Náhončí cpe na loď stále nové a nové lidi, tak už se trochu
začínám obávat, aby to nedopadlo jak někde v Asii. Obrázky potápějících se lodí přetížených davy lidí jsem už několikrát ve zprávách viděl. Sedíme na horní palubě a už teď je jasný, že nám sluníčko dá pěkně zabrat, pálí jak o život. Plavba na zpět je už taková nudnější, protože se pluje stejnou cestou jako včera.