Panamericana Norte

Tak nám začal den, který poprvé úplně celý strávíme v busu. Tahle non stop štreka svoji délkou (2 065 km) překonává i památnou autobusovou jízdu do Řecka, která byla zatím na prvním místě v mých historických tabulkách. Pokouším se uvelebit, což jde velmi těžko, když jsem celý spálený a každou chvíli se nabodnu nohou na to záludné železo. Ještě si říkám, že je docela škoda, jet pouští přes noc. Takhle si ji ani pořádně neprohlídneme. Stevard napevno zadělává závěsy přes okna, aby nás nerušily světla protijedoucích aut. Chvíli se převaluji, ale
nakonec přes všechny tyto útrapy usínám.........Probouzím se už za světla a jaké to překvapení, za okýnkem je stále poušť. Vypadá to, že jsme o nic nepřišli. Stevardík začíná roznášet kafe a sušenky, což je docela fajn i když nechápu, proč kvůli tomu budí všechny co ještě, narozdíl ode mě, chrní. Tento den můžu krajinářský docela jednoduše shrnout a předem prozradit, že se Chile do naší paměti zapsala jako nejnehostinější kraj, kterým jsme projížděli. Chile je prostě země dvou naprosto odlišných tváří. Sever je poušť a patagonský jih je zase plný jezer a ledovců. Štrádujeme si to po slavné
Panamericáně, která spojuje Aljašku s Patagonií, a kolem nás jsou nekonečné planiny poseté šutry. Poté zas pusté, odstíny šedé a hnědé vybarvené kopce. Nikde okolo ani živáčka. Prostě zem nikoho, tak si člověk říká, proč se o tohle tolik bojovalo. Odpověď je jednoduchá. Za vše může nerostné bohatství, které se ukrývá ve stovkách místních kopců. Tohle potvrzují různá průmyslová monstra, sem tam postávající kolem silnice, ve kterých se zpracovávají vytěžené nerosty. Občas jsou k vidění i osamocené baráčky, většinou rozpadlé. Na silnici není moc
velký ruch, ale pomníčků nešťastných řidičů je tedy neuvěřitelně. Taková cesta smrti. Chvílemi jedeme kolem oceánu, což je krajinářsky asi nejzajímavější část této cesty. Na jedné straně je pustina a na druhé zátoky plné útesů bičované vlny oceánu. Většinou je pobřeží pěkně divoké, ale občas míjíme i odbočku k oficiál pláži na které by se nechalo i vykoupat. Jako pěst na oko působí města. Jsou to takové oázy života a zeleně. Zvlášť Antofagasta (245 000 obyvatel) je docela veliká a trávíme tu i nějaký čas v dopravní zácpě. Po opuštění města nás čeká zase jízda pouští, čekal
jsem, že se postupně bude měnit charakter okolní krajiny, ale je to tu pořád stejný, stovky a stovky kilometrů. Docela náhodně si všímám i proslavené skály, která vypadá jak lidská ruka, osamoceně trčící na širé pláni. Kde se tu objevila bůh suď. K obědu dostáváme limču a obloženou housku. Zastavujeme v městě Chanaral, protože tu má náš Pullman svou základnu. Probíhá tu umívání busu, čepování nafty a vysávání záchodu. Máme tady asi víc jak půlhodinovou přestávku. Martin chce stále zajednat cestu přes Uruguay, tak se pokouší někam volat, ale nedaří se mu najít telefonní automat schopný mezinárodních hovorů. Já se jdu trošku porozhlídnout po okolí. Abych pravdu řekl, chilská města mě zatím moc neoslovují. Nuzné stavbičky obklopené pustými vrchy. Asi to tu musí být dost těžký k životu....Už je pozdní odpoledne, takže je to do Santiaga „jen“ pár set kilometrů. Míjíme dvě krásné oázy života v této nehostinné krajině. Vyskytují se vždy v údolí velké řeky, tekoucí odněkud z And. Na každou stranu, maximálně tak dvě stě metrů, jsou pruhy zeleně s proslavenými chilskými vinicemi. No sluníčka tu mají požehnaně, to se musí nechat. Za nimi se zvedají vyšší tmavé, až skoro černé hřebeny hor, připomínající mě jedno pohoří v Jihošpanělské Murcii z památné to výpravy. Poušť se halí do tmy a my máme celý den v autobusu za sebou. Docela to uteklo. K večeři je zase houska, tentokrát s čajem a pak už stevard obligátně zatahuje závěsy a je čas jít spát. Co jsem zatím z Chile viděl, přes okýnko busu, mě nepřesvědčilo o tom, že bych se do této části země chtěl někdy extra vracet. Je to dost monotonií krajina a spolu s Paraguajem nejmíň zajímavá země, na našem putování. Třeba bych trochu změnil názor, kdybychom jen takhle brutálně netranzitovali, ale zastavili i na těchto turistických místech, řazených od severu k jihu: Městečko Iquique nad nímž se klene 300 metrů vysoká písečná duna, další z uváděných největších na světě. Cerros Pintados – pomalované kopce, něco jako v Nazce, ale kresby jsou vidět bez použití letadla. Kousek od Chaňaralu je NP Pan de Azúcar rozkládající se na pobřeží Tichého oceánu. Z vln oceánu se tu prudce zvedá pobřežní pás hor Cordillera Coastal vytvářející pustou, fantastickou, krajinu. Nedaleko je ostrov s kolonií lachtanů a tučňáků Humboltových. Je zde slavná vyhlídka na 500 metrů vysoké skále nad divokým pobřežím. Bahia Inglesa s plážemi bílého písku, Valle del Encanto (navštíveno 2008) s petroglyfy či již dříve zmiňované hlavní taháky NP Lauca (navštíveno 2008) a přírodní zajímavosti okolo San Pedro de Atacama (navštíveno 2008).