Nastal čas odjezdu a my poprvé absolvujeme, téměř obřad, při odbavení. Nejdříve si nás odškrtávají, podle pasů, ze seznamu cestujících, pak nám dávají jednu nálepku na bágl v zavazadlovém prostoru a druhou nám lepí na jízdenku. Pohodlně se rozvalujeme do sedaček, zvěsti nelhaly, autobusy jsou tu hodně
komfortní a místa na nohy je tu jako v limuzíně. Jízda Sao Paulem se zdá nekonečná, zástavbou jedeme snad víc jak 50km. Neuvěřitelné jsou hlavně kontrasty nových budov vyrůstajících poblíž rozlehlých slumů. Rozdíly mezi lidmi tu jsou opravdu obrovské a na takovou chudobu není evropské oko zvyklé. Za posledními předměstími projíždíme tunelem v obrovském skalisku a za ním se dálnice rozdvojí a
konečně můžeme říci, že jsme na venkově. Dalších 300 km vede nádhernou přírodou, chvíli prales, pak hory, samozřejmě pěkně zelené. Prostě je celou cestu na co koukat a hned tahle první cesta se zapisuje mezi krásné zážitky. Je to vlastně super seznámení s brazilskou přírodou a venkovem. Tady už ty velmi prosté
chajdalupky nevypadají tak tragicky, když jsou obklopené přírodou. Jen ty obrovské satelity u nich se sem jaksi nehodí. Jede se pořád z kopce do kopce a samý pěkný táhláci. Není se čemu divit, celou cestu jedeme pohořím Serra do Mar. Autoubusák na to nehledí a pořádně nato šlape, takhle
rychle jsem s busem ještě nejel. Předjíždíme i dost osobáků, kterých tu však na silnicích není moc, právě hlavně v kopcích. Připadá mě to, jako kdyby tady jezdili jen tisíce náklaďáků a busy. Zhruba v půlce cesty děláme půl hodinovou přestávku. Zastavili jsme u obrovského restaurantu, který funguje tak, že člověk na začátku
dostane lístek a pak si bufetově vybírá mezi teplým jídlem, saláty, zákusky atd. a na konci, při odchodu, je zkasírován. Každý má navíc záchody zdarma, tak je to pohoda. Hned je zkouším a jsou tedy docela ostrý :-). V jednom kopci dojíždíme obrovskou kolonu, která se vůbec nehýbá, takže jsme rádi, že jsme to vůbec ubrzdili. Čekání na rozjezd si zpestřujeme
čučením do rokle, která je pod námi. Tam spadnout, tak je to jasný exitus. Celý svah je hustě porostlý hubenými stromky. Nakonec čekáme asi 50 minut, pak se naše Cometa zase rozjíždí, hurá. Viníkem zpoždění byl obrovský zával silnice. Po dlouhém mostě přejíždíme veliké, krásné jezero rámované horským hřebenem. Paráda. Během jízdy opouštíme také náš první brazilský stát Sao Paulo a vjíždíme do státu Paraná, jehož hlavním městem je právě Curitiba. Posledním zpestřením této cesty je, když nás předjíždí bus, samozřejmě Cometa. Tak to jsme fakt nechápali, každou zatáčku lítáme sem a tam, jak ji ten náš pošuk ostře řeže, a on nás jeho kolega ještě vezme. Prostě společnost Cometa dělala čest svému jménu. Posledních 50 km do Curitiby vede už více osídlenou krajinou, takže cesta už není tak zajímavá. Jet tuhle cestu přes noc by byla jednoznačná chyba.
Nastal čas odjezdu a my poprvé absolvujeme, téměř obřad, při odbavení. Nejdříve si nás odškrtávají, podle pasů, ze seznamu cestujících, pak nám dávají jednu nálepku na bágl v zavazadlovém prostoru a druhou nám lepí na jízdenku. Pohodlně se rozvalujeme do sedaček, zvěsti nelhaly, autobusy jsou tu hodně
komfortní a místa na nohy je tu jako v limuzíně. Jízda Sao Paulem se zdá nekonečná, zástavbou jedeme snad víc jak 50km. Neuvěřitelné jsou hlavně kontrasty nových budov vyrůstajících poblíž rozlehlých slumů. Rozdíly mezi lidmi tu jsou opravdu obrovské a na takovou chudobu není evropské oko zvyklé. Za posledními předměstími projíždíme tunelem v obrovském skalisku a za ním se dálnice rozdvojí a
konečně můžeme říci, že jsme na venkově. Dalších 300 km vede nádhernou přírodou, chvíli prales, pak hory, samozřejmě pěkně zelené. Prostě je celou cestu na co koukat a hned tahle první cesta se zapisuje mezi krásné zážitky. Je to vlastně super seznámení s brazilskou přírodou a venkovem. Tady už ty velmi prosté
chajdalupky nevypadají tak tragicky, když jsou obklopené přírodou. Jen ty obrovské satelity u nich se sem jaksi nehodí. Jede se pořád z kopce do kopce a samý pěkný táhláci. Není se čemu divit, celou cestu jedeme pohořím Serra do Mar. Autoubusák na to nehledí a pořádně nato šlape, takhle 
rychle jsem s busem ještě nejel. Předjíždíme i dost osobáků, kterých tu však na silnicích není moc, právě hlavně v kopcích. Připadá mě to, jako kdyby tady jezdili jen tisíce náklaďáků a busy. Zhruba v půlce cesty děláme půl hodinovou přestávku. Zastavili jsme u obrovského restaurantu, který funguje tak, že člověk na začátku
dostane lístek a pak si bufetově vybírá mezi teplým jídlem, saláty, zákusky atd. a na konci, při odchodu, je zkasírován. Každý má navíc záchody zdarma, tak je to pohoda. Hned je zkouším a jsou tedy docela ostrý :-). V jednom kopci dojíždíme obrovskou kolonu, která se vůbec nehýbá, takže jsme rádi, že jsme to vůbec ubrzdili. Čekání na rozjezd si zpestřujeme
čučením do rokle, která je pod námi. Tam spadnout, tak je to jasný exitus. Celý svah je hustě porostlý hubenými stromky. Nakonec čekáme asi 50 minut, pak se naše Cometa zase rozjíždí, hurá. Viníkem zpoždění byl obrovský zával silnice. Po dlouhém mostě přejíždíme veliké, krásné jezero rámované horským hřebenem. Paráda. Během jízdy opouštíme také náš první brazilský stát Sao Paulo a vjíždíme do státu Paraná, jehož hlavním městem je právě Curitiba. Posledním zpestřením této cesty je, když nás předjíždí bus, samozřejmě Cometa. Tak to jsme fakt nechápali, každou zatáčku lítáme sem a tam, jak ji ten náš pošuk ostře řeže, a on nás jeho kolega ještě vezme. Prostě společnost Cometa dělala čest svému jménu. Posledních 50 km do Curitiby vede už více osídlenou krajinou, takže cesta už není tak zajímavá. Jet tuhle cestu přes noc by byla jednoznačná chyba.
Žádné komentáře:
Okomentovat