.jpg)
Pomalu se vzdalujeme od rákosových ostrovů a úplně komicky vypadá přístaviště, kde mezi zakotvenými plavidly z Totory jsou moderní motorové lodě. Plujeme úzkými cestičkami v tomto rákosovém lese. Jsou to vlastně vysekané kanály vytvářející úplný labyrint. Sedím si na střeše a lebedím si. Sluníčko pěkně hřeje a vítr co tu dost ostře fučí mě díky softshellové bundě vůbec nevadí. Ostatní nemají tak dobrou výbavu, tak se postupně stahují dolů. Asi až po hodince, co slezou poslední otužilci, zůstávám nahoře sám. Ze začátku plujeme relativně blízko u břehu, tak koukám na život u
.jpg)
jezera. Je tu spoustu terasovitých políček a hrozně málo stromů. Prostě taková obdělávaná pustina. Pak už se odpojujeme od břehů punského zálivu a míříme do nitra tohoto altiplánského „moře“, které je už zase krásně modré. Na střechu vylézá Brazilec, co je tu s malými dětmi, tak chvíli kecáme. Pochází z Porto Alegre a je to docela pohodář. Vzal rodinu, odletěl do Limy, tam si půjčil auto a teď brázdí Peru. Nejvíc byl uchvácen s pobřežní pouště, prý to nikdy neviděl. Ani se nedivím, když si vzpomenu na brazilskou zeleň. Taky ho baví města a v Evropě už jednou byl, tak jsem mu doporučil Prahu, na příští
.jpg)
výpravu :-). Konečně se už přibližujeme k ostrovu Taquile. O pár kiláčků vedle je ostrov Amatani, kam též jezdí cestovky. Jsou tam zase úplně jiné zvyky a slavnosti, ale tam my už nejedeme. Vypadá to, že jsme jeli asi jen tři hodiny, což je lepší než ty avizovaný čtyři.
.jpg)
Pomalu se vzdalujeme od rákosových ostrovů a úplně komicky vypadá přístaviště, kde mezi zakotvenými plavidly z Totory jsou moderní motorové lodě. Plujeme úzkými cestičkami v tomto rákosovém lese. Jsou to vlastně vysekané kanály vytvářející úplný labyrint. Sedím si na střeše a lebedím si. Sluníčko pěkně hřeje a vítr co tu dost ostře fučí mě díky softshellové bundě vůbec nevadí. Ostatní nemají tak dobrou výbavu, tak se postupně stahují dolů. Asi až po hodince, co slezou poslední otužilci, zůstávám nahoře sám. Ze začátku plujeme relativně blízko u břehu, tak koukám na život u.jpg)
jezera. Je tu spoustu terasovitých políček a hrozně málo stromů. Prostě taková obdělávaná pustina. Pak už se odpojujeme od břehů punského zálivu a míříme do nitra tohoto altiplánského „moře“, které je už zase krásně modré. Na střechu vylézá Brazilec, co je tu s malými dětmi, tak chvíli kecáme. Pochází z Porto Alegre a je to docela pohodář. Vzal rodinu, odletěl do Limy, tam si půjčil auto a teď brázdí Peru. Nejvíc byl uchvácen s pobřežní pouště, prý to nikdy neviděl. Ani se nedivím, když si vzpomenu na brazilskou zeleň. Taky ho baví města a v Evropě už jednou byl, tak jsem mu doporučil Prahu, na příští.jpg)
výpravu :-). Konečně se už přibližujeme k ostrovu Taquile. O pár kiláčků vedle je ostrov Amatani, kam též jezdí cestovky. Jsou tam zase úplně jiné zvyky a slavnosti, ale tam my už nejedeme. Vypadá to, že jsme jeli asi jen tři hodiny, což je lepší než ty avizovaný čtyři.
Žádné komentáře:
Okomentovat