Serra Verde Express

Tak jaká bude první brazilská snídaně? S přihlédnutím k ceně noclehu bombastická! Ke klasickému máslu a marmeládě je tu salám, sýr, místní sladkosti a dost ovoce. Docela se tu zdržujeme a pak chvátáme, abychom stihli být na nádraží před osmou, kdy má odjíždět levnější vlak trem, bez klimatizace. Počasí není nic moc, pěkný šedivák až mlha.
Přicházíme na curitibském nádraží, kde stojí už dost dlouhá fronta, většinou místních výletníků. Naštěstí lístky ještě k dostání jsou. Cena je za těch pár kilometrů docela vysoká, 22 Reálů (246Kč).
Informace o tom, že poslední úsek tratě mezi Morretesem a Parangua se teď nejezdí, nelhaly. Takže budeme muset v Morretesu chytit místní bus do Parangua, snad bude vše v pohodě.
Po delším čekání začínají zřízenci konečně pouštět do vlaku. Můj a Tomášův lístek je bohužel na pravou stranu, kde mají být horší výhledy, ke všemu úplně na první sedačku ve vagonu, takže je výhled docela omezen stěnou před námi. Naštěstí není vagón úplně plný, tak se přesunujeme pěkně nalevo a tam se modlíme, aby nás odtud nevypoklonkovali další příchozí. Modlitby byly díky bohu vyslyšeny.
Serra Verde Express je nejznámější brazilská železniční trať. Během 70 km klesne o 900 m. Vede 13 tunely, překoná 73 mostů a viaduktů. Stavěli ji devět let a během stavby zahynulo
asi 1 000 dělníků. Nejdříve jedeme docela dlouho předměstími Curitiby, takže první hodinu není moc na co koukat. Pak už konečně začíná zeleň, nejdřív zemědělské statky a potom už nefalšovaný neproniknutelný prales.
Mlha se konečně začíná trhat, a když jsme v nejzajímavější části cesty, kdy se vlak pomalu proplétá mezi skalami, projíždí tunely a překonává po
vysokých mostech údolí, je krásně a azůro. Ze začátku jsem byl trošku zklamaný, protože se mně včerejší výhledy z autobusu zdály o dost lepší, ale teď musím konstatovat, že okolní krajina je opravdu nádherná!
Zelené pohoří alias Serra Verde je fakt zelené, celé zarostlé, kam oko dohlédne, pralesem. Podél trati vykukují palmy, banánovníky,
kvetoucí kytky. Kolem vlaku poletují krásní motýly. Míjíme i pěkný vodopád. Vlak na nejzajímavějších místech zpomaluje, abychom se mohli dostatečně pokochat. Na pár úsecích se ani nedivím, že při stavbě umřelo tolik lidí. Nejzajímavějším mostem po cestě je Sao Joao, který překlenuje hluboké údolí. Po té co ho přejíždíme, se vždy, z času na čas, na chvíli ukáže a čím dál víc se ztrácí v džungli. Krásný
je i špičatý vrchol, nejvyšší hory v okolí Pico Marumbi (1 555m).
Během jízdy jsme měli také dvě návštěvy. Nejdřív nám něco dlouho vyprávěla moc pěkná Brazilka a pak se pokoušela prodat nějaké naučné knihy o Serra Verde, ale neviděl jsem nikoho, kdo by si je koupil. Pak přišel nějaký rádoby komik, který rozezpíval, mimo nás, téměř celý vagón. Přece jen v repertoáru brazilský lidovky
neznáme. Potom ještě upozorňoval, na jakou stranu zrovna máme koukat.
Po avizovaných 3,5 hodinách přijíždíme do Morretes, kde naše cesta pralesním vlakem končí.