Nekonečná cesta jižní Brazílií do Sao Paula

Tak se nám překulila půlnoc a zítra odpoledne už poletíme domů, fakt ten čas strašně uletěl. Zastavujeme zase u firemní garáže. Hned vedle je i nějaký restaurant a jsou tu taky veksláci. Chvíli se rozmýšlím, zda nebudu trapit, když jim přinesu drobáky. Ale co, za pokus nic nedám. Dávám dohromady 6 Pesos a dostávám 4 Reály. Lepší než nic :-). Poté se už přesouváme k celnici. Hrozně dlouho to tu trvá a to jsme tu téměř sami. Jedním z důvodů bude asi sledování přímého přenosu karnevalu z Ria. Taky chvíli koukám, ale radši bych už spal v buse. Pobíhají
tady psy tuláci a vůbec je to takový konec světa. Žmouláme ty argentinský lejstra, které jsme nafasovali na chilských hranicích, ale nikdo je nepožaduje. Když je aktivně ukazujeme, tak nám gesto celníka ukazující na koš i bez znalosti Španělštiny napovědělo co s nimi :-). Prostě pravá ruka neví, co dělá levá. Celkově nám zabírá přechod hranic i s tou zastávkou u garáží celé dvě hodiny. Skoro po měsíci se vracíme zpátky do Brazílie, přesněji do jejího nejjižnějšího státu Rio Grande do Sul. Tento fakt mě nechává docela chladným a usínám coby dup. Ráno se probouzím zase už za úsvitu a čučím do krajiny, asi jako
jediný z celého busu, protože všichni spí jak zabitý. Zatím mě to tu nepřipadá vůbec jako v Brazílii. Má to tu stále argentinský charakter. Všude jsou jen rozsáhlé pampas (pastviny) s dobytkem na jen lehce zvlněné krajině. Tato monotónnost je občas narušena menším kopečkem či lesíkem. Občas by si tu člověk připadal dokonce jako v Čechách. Časem projíždíme trochu zajímavější kopcovitou krajinou, ale bujná vegetace stále nikde. Hodiny plynou a plynou, až se najednou objeví veliká vodní plocha Lagoa dos Patos a za ní les
mrakodrapů. Tak to už musí být víc jak milionové, Porto Alegre. Potvrzuje se tím, naše teorie, že nejedeme nejkratší možnou cestou, ale takzvanou jižní variantou, kolem pobřeží. Zajíždíme do Porta Alegre, ale terminál je naštěstí relativně na kraji město. Jinak je to klasický brazilský mix, slumy + mrakodrapy. Vystupuje zde docela dost lidí, mezi nimi i tři, od pohledu nesympatický, Rusáci, které ještě doprovází místní guid. Asi aby se neztratili. Po cestě si všímáme dvou automobilových zajímavostí. Jednak tu jezdí Oplové pod značkou Chevrolet, kterou Genral Motors rozdává na potkání a také
Volkswagen přizpůsobil svou obchodní politiku fotbalové mentalitě Brazilců a to docela jednoduše a efektivně. Nejezdí tu Golf, ale Gól :-). Od města Osorno začíná konečně ta pěkná krajina, jak si ji pamatuji z prvního dne naší výpravy. Bujnou zelení porostlé hory, spousta palem a jiných exotických stromů. Toto přímořské pohoří se jmenuje Aparados da Serra a je v něm i národní park s kaňony a vodopády. Ten by určitě stál za bližší prozkoumání, než jaké dovolují okýnka autobusu. Opouštíme nejjižnější část Brazílie a vjíždíme do státu Santa Catarina. Chvíli jedeme i podél moře. Prostě krása. Z ničeho nic zastavujeme v takovém zapadákově. Vypadá to na poruchu. Řidič někam mobiluje a kdo ví, kdy se zase pojede. No ještě, že máme alespoň těch sedm hodin jakoby k dobru, tak nás zatím žádná větší nervozita nechytá. Koukáme na ty baráčky, který zde stojí a brazilský venkov vypadá opravdu dost zaostale. Vydáváme se s Tomášem na menší obhlídku okolí. Rostou tu všude banánovníky, ale zase zelený, tak si nemůžeme utrhnout přímo ze stromu. Máme na ty zeleňáky nějakou smůlu. Procházíme hlavní „ulicí“ mezi dvěmi řadami domů a místní dost koukají. Vsadil bych se, že jsme zde první cizinci v historii této vesnice. Přicházíme k místnímu obchůdku. Prodavačka kouká též dost vyjeveně. Vypadá to, že i přes osmahlé obličeje, stále nevypadáme jako místní. Při placení, za co jiného než za banány, se nás ptá, odkud jsme, tak radši odpovídáme Europe, protože Českou republikou bychom ji nejspíš docela zaskočili. Další její otázka mě však docela rozesmála a je vidět, že vypadáme opravdu důstojně. Zeptala se totiž: misionares? Takže, mě poprvé někdo považoval za misionáře :-). Vracíme se k autobusu, který samozřejmě ještě opravený není, ale za chvíli přijíždí další Pluma, která nás zachraňuje, jelikož nás nabírá na svou palubu. Zevlovali jsme tady asi hodinku, což není zas tak hrozný a alespoň jsme si prohlídli, jak žijí Brazilci na venkově. Jedeme teď trošku horším, ale větším busem jezdícím linku Porto Alegre – Sao Paulo. Naše zlá předtucha, že přestupem přijdeme o večeři se bohužel vyplňuje :-(. Jedeme kolem krásně svítícího Florianopolisu, což je vyhlášená koupací meka jihu a rozhodně by mě nevadilo se svlažit na nějaké krásné pláži. My však zastavujeme až u obrovského bufáče za městem. Jelikož je hlad, tak si jdeme všichni naložit pochutiny. Já si dávám nějaké maso na špejli, výborné a ještě slanou taštičku, též ucházející. Vypadá to, že se i přejezdem hranic posunul čas, což se nám moc nechce věřit, protože ještě před pár týdny měla Argentina i Brazílie čas stejný. Záhada večera se udává těsně před naším odjezdem. Přijíždí ti Rusáci, co jsme vysadili v Porto Alegre. Tak to nechápu, proč tam vystupovali. Za tu hodinku nemohli nic stihnout. Je to síla, čeká nás už druhá noc v buse po sobě.