Svaté údolí Inků

Klesáme a za chvíli jedeme kolem krásného kaňonu, tak chci, aby dědula zastavil na mirador, ale tentokrát mě štve, protože máme prý ještě chvilku počkat. Asi tak po půl km opravdu staví na oficiální vyhlídce, ale to už je kaňon za námi. Tady to není ale taky vůbec špatný, poprvé se koukáme do Svatého údolí, ve kterým s úspěchem pěstují kukuřici, peruánskou plodinu číslo jedna. Údolí je obklopeno krásnými horami. Máme i štěstí protože tak sto metrů za námi staví bus a místní prodejci všeho možného nás urychleně opouští a běží lovit větší ryby, než jsme my. Další miradorek je o kousek dál, přímo na městečko Pisac. Dědula nám ukazuje do hor nad
ním, tam jsou prý Pisacký ruiny, ale my tam údajně nepojedeme :-(. Jsou za extra vstup a jelikož jedem na Machu, tak to údajně ani nemá cenu. Sjíždíme dolů do údolí řeky Urubamby, na peruánských mapách ke zmatení turistů nazývané Vilcanota. Zatím se tu valí docela líně. Docela jsme klesli, Pisac se nachází ve výšce 2 972 metrů, takže jsme se zase dostali pod tři tisíce. Ten čas tak hrozně rychle letí, ani bych to neřekl, že už jsme v těch výškách tak dlouho. Očekávám, že teď půjdeme na věhlasný trh, ale dědula si to s námi šustí někam za město. To by mě teda docela naštval i tohle vynechat. Nakonec vyjíždíme serpentinami do kopce na vyhlídku na
neuvěřitelně rozsáhle terasy. Údajně tady Inkové dělali šlechtitelské pokusy s různými druhy kukuřice. Políčka jsou totiž po celém svahu hory a mohli tedy zkoumat působení nadmořské výšky na jednotlivé odrůdy. Kameny v terasách mají kromě podpůrné funkce ještě další výhodu, a sice udržování tepla získané ze slunečních paprsků, díky němuž přežily rostliny i případné noční mrazy. Zdejší kukuřice je prý nejkvalitnější na světě. Jsme vlastně na druhé straně hor a ty terasy patří k Piseckým ruinám. Stejnou cestou se vracíme zpátky do města.
Dědula nám zastavuje přímo na hlavním náměstí a my se necháváme pohltit trhem. Pisac leží v místě spojení tří údolí. Byl to ideální bod pro obranu Incké říše a díky skvělému výhledu i kontroly pohybu v údolí. Jednu dobu to byl dokonce velký konkurent samotného Cuzca. Sice je sobota, ale tržnice je i tak dost nabouchaná. Hned ze začátku nakupuji banány a se slzou v oku vzpomínám na bolívijské ceny. Suvenýry jsou klasické, ale nakonec se zastavuji u stánku s kovovými soškami. Zalíbila se mě tu jedna puma, údajně bronzová :-). Dávám se do smlouvání a z 20 to stahuji na 11 soláků.
Vyhledávám dědulu a ptám se ho na reálnou cenu a prý by za ní dal 10, tak jsem s tím obchodem docela spokojený. Pak už vyrážíme po proudu řeky. Trochu mě mrzí ty nenavštívené ruiny. Stojí prý za to, ale jsou na pár hodin a odjezd našeho vlaku je docela brzo, pět minut před třetí. Poznámka: Ruiny jsou asi 5km daleko od novodobého města ve výšce (3 260m). Obrovský komplex na vrcholu tří hor je tvořen třemi pevnostmi, mezi nimiž jsou kaskádovitá políčka. Pěšky je to štrapace s krásnými výhledy a taxík stojí dle počtu lidí a smlouvání mezi 8-20 soláky. Další cesta údolím je moc pěkná, okolo
pořád zelené hory, tak je na co stále koukat. V rámci konverzace se ptám děduly, jaké má být zítra na Machu Picchu počasí a prý krásně, slunečně. Doufám tedy, že nekecá. Neplánovitě zastavujeme ještě ve městě Calca (2 928 m). Tohle to 17ti tisícové město je hlavním městě provincie, asi něco jako náš okres. Dědula tu u místního servísia něco kutí s kolem, tak máme alespoň čas prohlédnout si docela nevkusný pomník pumy, jakoby z plastu. Po chvíli na mě padá taková ospalost, že pár dalších kiláčků jízdy údolím prospávám. Fakt krizový den. Malým městečkem Urubamba (2 871) také jen projíždíme, což by zas tak nevadilo, protože tam
veskrze nic není. Spíš mě mrzí, že nás dědula nezavez k Salinám. Je to vlastně malá, ale malebná fabrička na sůl. V přilehlém kopci je velké ložisko soli, kterým protéká říčka a vyvěrá na povrch. Místní lidé si její vodou napouštějí takové malé rybníčky, které postupně vysychají. Pak už stačí jen sůl shrabat, nasáčkovat a odnosit. Sůl se prý používá pouze pro dobytek, protože obsahuje velké množství příměsí. Možná mu stačilo říci. No co se dá dělat.