Jízda Sucre - La Paz I.

Vlézáme do autobusu, který není typu bolívijského, ale klasického jihoamerického, tedy s pěkně sklopitelnými sedačkami. Tomáše uklidňuje záchod na konci vozu. Po půl šesté konečně vyrážíme na cestu. Chvíli se štracháme městem a pak jedeme po silnici, která se nám zdá podobná té, po které jsme včera večer přijížděli. A už se to potvrzuje, míjíme značku s názvem Potosí. To je docela divné, nečekal bych, že pojedeme zpátky na Potosí. Dle mapy je to dost velká zajížďka skoro 200 kilometrů. Jako vysvětlení se jeví, že ta kratší cesta nemá asfalt, tudíž je o dost pomalejší, nebo se jede přes Potosí kvůli nabraní dalších lidí. Ještě rozeznáváme jedno z údolí, kterým jsme jeli včera a pak se už cesta halí do tmy. Tomáš jde na záchod a s hrůzou zjišťuje, že je zamčený! Takže přece jenom je to bolívijský autobus. Začíná přemýšlet, že to asi hodí do igeliťáku, který má připravený pro případnou kašičku :-)
Pouští se video a už po pár minutách je jasný, že to bude naprostá pecka. Mexická komedie ze 70. let, jak doktor z puebla je povolán léčit do moderní nemocnice v ciudadu. To snad mluví za vše. Na první zastávce stavíme uprostřed Potosí, u nějaké zdi podle které teče potok něčeho hodně nevábného a na druhé straně ulice normálně korzují lidé mezi obchůdky. Indiáni se neupejpají, tak sem se k nim taky přidal. Tomáš letěl o trochu dál, ale ne o moc, s trošku větším problémem než já. Prý mu bylo už vše jedno, tak to hodil mezi pocestný :-). Docela jsem rád, že jsem to nemusel též absolvovat.
Na další zastávce padnul rekord. Do autobusu se narvalo devět prodavačů i s rozsáhlým sortimentem.
Další zastávka je v území nikoho. Autobus stojí a nic se neděje. Vylézáme ven, , abychom zjistili co se děje a koukáme jak řidič utahuje šrouby u kola
Využili jsme ji alespoň záchodově. Tomáš zmizel tentokrát někam do polí :-). Na této zastávce padnul i další rekord a to v počtu pobíhajících psů po okolí. Napočítal jsem jich osm .
Noční přejezd je jinak docela v pohodě. Pospávám a moc to ani nehází, takže jedeme většinu cesty určitě po asfaltu. Kdoví jak to tady bude za pár let, dobrodružné cesty po prašné šotolině budou už možná minulostí. Jsme přikrytí Tomášovým spacákem, tak nám není ani zima…..