Arica - den druhý

Ráno se probouzím hodně brzo a rozhoduji se, že vyrazím na výpravu po Arice. Dělám si zálusk na ten útes, kde se odehrála bitva s Peruánci a má být z něho pěkný výhled na město a po okolní poušti. Zatím je ještě přijatelná teplota a světlo není tak ostré, tak snad by i nějaká fotečka mohla vyjít. Sice mě první koupání v Pacifiku moc nepřesvědčilo, ale i přesto se nejdřív vydávám na naši pláž, abych si ji zdokumentoval. Přece jen to bylo místo první čachtačky v tomhle největším světovém oceánu. Přicházím na vyhlídku nad pláží, ale jsem trochu
zklamaný. Viditelnost je pramalá. Kopce v dáli jsou v hrozném oparu. Scházím po schodišti na pláž a tentokrát se vydávám směrem k přístavu. Je tu i kamenitější část, na který leží stovky či tisíce chcíplých velikánských červených krabů. Tak to je tedy masakr. Bůh suď, co se jim přihodilo. Nejspíš odtud jde ten smrádek, který tu lehce snižuje požitek z koupání. Po moři si klidně plují pelikáni a osud krabů je jím zjevně ukradený. První část přístavu je hodně zajímavá a stojí za pár minut sledování. Jsou to spíš obrovské doky plné rezavých lodí. Jak nějaká skládka desítek vysloužilců. Škoda jen, že se k těm lodím nedá dostat blíž. Procházím i malý
park s palmami, což je snad jediný strom co zde roste. Kupodivu i zde mají vody nazbyt, uprostřed parčíku je menší fontánka. Je tu i pár pěkných, relativně historických, budov. Blížím se čím dál víc ke skalnímu útesu. Na okraji kopce je to trošku slumovitější, ale naštěstí je to jen pár baráků a ne celá čtvrť. Asi místní cigoši :-). Kousíček odtud lehce nacházím začátek oficiální cesty na vrchol. Hned na kraji je nějaké šíleně posvátné místo, ale moc dlouho se tu nezdržuji, protože se sem blíží nějaké pobožné babky. Stoupám na horu šíleně vyprahlou krajinou a vím jedno, že bych se nikdy nechtěl ztratit v poušti. I
přes časnou hodinu vylízám spařený na vrchol. Jsou odtud docela solidní výhledy, ale konstatuji, že jsem tu v blbou dobu. Sem se musí chodit radši večer. Sluníčko je přímo nad tím hřbetem za městem, a celá Arica se halí do oparu. Je tu spoustu děl a i velký památník s muzeem bitvy. Zevluje tu i dost vojáků. Jdu se podívat k Ježíšovi, který se nekouká na město, jak bych očekával, ale přímo obráceně k oceánu. Pohledy na druhou stranu útesu jsou taky docela dobrý. Je tam i další menší pláž. Slízám stejnou cestou a pak se skrz město vracím k hostelu. Na hlavní třídě už je dost živo. Obchodníci otevírají obchůdky a lidi se
rojí. Akorát mě štve, že se mě pěkně sedřely nohy ze sandálů. Brazilský švec nejspíš nepočítal, že by se tyto boty používali na chůzi delší než z hotelu na pláž a zpět. Vracím se na hostel, kde se lidé pomalu scházejí na snídani. Je tam i jeden lokos, který má zaplacenou hostelovou stravu. Připravuje ji ten strejček, co nás sem včera nalákal. Dělá nějaký vajíčka a toasty. Týpek dostává i čerstvě vymačkanou ovocnou šťávu, které má být neomezeně k dispozici, jak nám včera tvrdil. To je sice pravda, ale, jak vidíme, vždy si o ní musí říci strejčkoj, který ji vymačkává. Je to docela chytrý způsob, protože skoro každému je blbý si říkat vícekrát, takže i
typos si přidává jen jednou. My jsme si tenhle luxus nepřiplatili, tak se budeme krmit ze svých supermarketových zásob. Jdu do ledničky a nemůžu chvíli najít svoje pochutiny, tak mě jíme podezření, že si na nich již někdo pochutnal. Nakonec je, ke své radosti, nacházím zahrabaný ve spodu. Po snídani využíváme čas, který máme do nuceného vyklizení pokojů, válením na posteli. Tu si teďka docela dlouho neužijeme. Pak už nás tu čeká bezprizorní pobyt až do půlnoci. Čas se naplnil, tak si dáváme bágly na recepci, kde si je můžeme nechat až do večera, a vyrážíme do terénu. Každý máme svůj program. Já se
chystám k vodě, město už mám prošlý. Předem vím, že to bude hodně kruté, být celý den na pláži, zvlášť po včerejším spálení, ale co mám zde dělat jiného? Při cestě k oceánu je ještě velká, zastřešená tržnice, tak si tam jdu koupit něco na sváču. Chvíli tam zevluji, ale nakonec si zase pořizuji své oblíbené jihoamerické jídlo – banány. Pak už frčím rozpálenou krajinou na pláž. Lehám si na stejné místo jako jsme byli včera, aby mě tu Tomáš našel. Pak už jenom koupando a blbnutí v menších vlnkách, následně škvaředno a takhle furt dokola......Ze začátku mě to docela
baví, zvlášť po včerejších emailech z Čech, hovořících o silných mrazech u nás.....Ležím na písku spalován atakamským sluníčkem a tuším, že tohle nedopadne dobře. Pomalu začínám závidět Čechům, kteří se zrovna teď brodí ve sněhu a mrazík jim vytváří rampouchy u nosu :-). Slunečník mě tu opravdu citelně chybí. Přikrývám se alespoň svými svršky, ale tričkem se člověk moc nezamaskuje. Tak alespoň často střídám jeho umístění. Tomáš přichází až za dost dlouho. Pak už jen rozjímáme o zpáteční cestě do Sao Paula. Bude to tedy pěkný záběr. Nejhorší je,
že už před námi není skoro žádný program, když nepočítám těch pár dní v buse a zastávku v Buenos Aires. Tomáše napadla docela dobrá varianta, která kvůli větší cenové náročnosti a Martinové touze navštívit Buenos Aires zamítnutá. Teď, když o tom přemýšlím, tak by to byla vlastně kupodivu varianta z cestovatelsky poznávacího hlediska levnější, protože bychom ty dny co strávíme v buse využili daleko lépe. Nápad byl ten, že bychom pokračovali z Cuzca přes Nazcu do Limy a odtud letěli do Sao Paula. Tím pádem bychom viděli ty světoznámé obrazce, Rio a další zajímavé místa v Brazílii. No teď už je to
pasé. Přemýšlím, že bych i přes sedřený nohy ještě jednou vyrazil na kopec, na podvečerní pohledy. Časem však přichází na pláž i Martin s Katkou a prý se tam chystají. Tak mě bude stačit, že se pak podívám na fotky, abych viděl rozdíl mezi ránem a večerem. Už jsem spečený jak rudokožec, který přes poledne usnul u týpí, tak si oblíkám své slunečníkovité tričko, a ono táhne jako blázen. Teď mě došlo, že mít spálený záda před desítkami hodin v autobuse není zrovna to pravý ořechový. Jsem opravdu nepoučitelný.....Je ještě tak brzo a už vůbec nevím co zde, téměř do půlnoci, budu dělat. Celou
naši jihoamerickou výpravu docela chvátáme a tady, kde veskrze nic není, jsme už strávili tolik času. Podle mých původních plánů jsme měli odtud pokračovat přes Andy zpátky do Bolivijského La Pazu a z něj přes džungli do Brazílie. Nevím sice jak by teď na nás působila nadmořská výška, kdybychom se vydali touto původně zamýšlenou trasou, když se zase dva dny motáme kolem nuly, ale určitě by to byla kratší a hezčí varianta. Této silnici do Bolívie, vedoucí přes krásný národní park Lauca se přezdívá „Blicí výlet“, což pro ty co jedou neaklimatizovaný ze Santiága a zkouší expresní, jednodenní, variantu nebude daleko od pravdy.
Přece jenom během pár hodin vyjet z 0 do 4 600 metrů může dýchání a hlavičku lehce rozhodit. Samy jsme na Salar Tour zažili pěkné utrpení. Dost mě mrzí, že jednu z nejkrásnějších Altiplánských scenérií jezero Chungara a dva dokonalé sopečné šestitisícové kužely Parinocotu a Pomerape s pocukrovanými vrcholky neuvidím. Když tak o tom přemýšlím, tak asi nikde na světě není podobná krajina, kde by se za den mohlo autem vyjet skoro o 5 km výš. Chtělo by se to sem ještě někdy vrátit, nejen kvůli tomu šílenému výčtu míst, co jsme nenavštívili kolem La Pazu, ale i kvůli těm sousedícím národním
parkům Lauca a Sajáma, s největší bolívijskou horou, a taky peruánskému kaňonu Colca, který je nejhlubší na světě a je též poblíž Poznámka: všechno vyjmenované navštíveno v roce 2008. Myšlenky jsou to pěkné, co by bylo možné v okolí navštívit, ale co navštívím ještě dnes já? Zatím to vypadá na bezcílné zevlování po ulicích či sezení na lavičkách. Koukám jak tady lidi žijí a zrovna tady by mě to moc nebavilo bydlet. Sluníčko zapadá, tak se jdu naposledy podívat k oceánu. Opar zmizel a je vidět docela daleko. Čekám, než krásný rudý kotouč, který mě dneska dal co proto, zmizí ve vodě. Pak poslední cesta do hostelu. Později všichni vyrážíme na internet,
abychom si zkrátili to dlouhý čekání. Kluci se ještě přes net pokouší zabůkovat autobus z Buenos Aires přes Uruguay do Sao Paula, ale nedaří se zaplatit platební kartou. Tak se to jde vyzkoušet na net do hostelu, který je dvakrát tak drahý, ale i s pomocí děduly se to nepodaří objednat. Dědula mě žádá, zda bych nemohl napsat do Lonely Planetu o jeho skvělým hostelu, protože by byl rád uvedený v dalším vydání. Jak jsme sami poznali je to dost velká výhoda být tam uvedený. Dává mě vizitku, ale nevím zda se mě bude chtít sepisovat nějaký anglický mejl. Loučíme se
s dědulou a jeho pěknou dcerkou, která většinu času funguje jako otvíračka dveří. Bereme si bagáž a šupajdíme na terminál. Jsou tu snad ještě větší davy než včera dopoledne. Zdá se, že tu panuje velký chaos. Naše společnost vypravuje najednou tři autobusy. Jeden do Santiaga druhy do Antofagasty a třetí do Calamy. Nijak neoznačené baťohy odevzdáváme u jedné přepážky, tak docela koumáme nad tím, jak ti zevlouni poznají do kterého busu mají naše zavazadla naložit. Fakt jsme zvědavý, jestli se s nimi ještě někdy shledáme. Chvílemi se po terminálu ozývá pěkný řev, běží zrovna nějaký fotbalový mač v telce. Možná kvalifikace na mistrovství světa. Na poslední chvíli zjišťujeme, že i zde se platí za použití terminálu. Takže indiánské móresy mají i zde v civilizovanější Chile. Platíme těch 100 pesos (5 Kč). Mělo by se odjíždět ve 23:30, ale to rozhodně nevyjde, protože stále stojíme za branou, která je hlídána strážci pořádku. Konečně jsme vpuštěni k autobusům. Ještě nahlížíme do otevřeného zavazadlového prostoru, ale batůžky nevidím :-(. Sedám si a zjišťuji, že mám záda opravdu spálené jak čert, ale i nohy a vlastně úplně všechno, když nepočítám oblasti skryté trenkami a kloboučkem. Ke všemu je na mém místě ulomená podpěrka na nohy a ostré hrany mě řežou do spálených noh. Mám to nějakou smůlu na místo poslední dobou.