Let Miláno - Sao Paulo

Konečně nastal boarding time a my se přesouváme do pořádné „krávy“ do Boeingu 777. V tak velkém letadle jsem zatím neletěl. Bohužel sedíme ve střední části, tak nemám téměř žádný výhled ven. Ještě, že letíme přes noc, alespoň mě to nebude tak štvát. Kousek před námi je obrazovka, na které se střídá doba letu, zbývající km, výška atd. s mapou světa, v různých měřítcích, se zakreslenou trasou, co jsme už uletěli. Podle palubního počítače nám zatím zbývá 12 hodin a 9 495 km, takže docela lán cesty. Těch 12 hodin letu do Sao Paula nám utíká relativně docela v pohodě, až na pár oblastí turbulencí, kde to docela solidně hází. Tentokrát jsme dostali už lepší večeři k tomu další Azzuro a než jsme se najedli, tak jsme byli už za Madridem. Letí se totiž přes Pyrenejský poloostrov a pak už celou dobu nad oceánem. V letadle je jen jeden další Čech a ostatní ho nějak vzdáleně znají. Na chvíli zabírám............a pak mě, po probuzení, těší zjištění, že jsme už na úrovni Dakaru v Africe. Od té chvíle už jen tak slabě pospávám. První nocleh tedy nic moc. Po překonání oceánu se letí hrozně dlouho vnitrozemím Brazílie. Je to vážně obrovská země. Snažím se nezaspat přelet rovníku, přece jen to je poprvé, a daří se :-). Někdy bych ho chtěl přejít i pěšmo. Brzy ráno nám personál rozdává imigrační kartičky, které se musí vyplnit. Půlka z formuláře se odevzdává při vstupu a druhou při opuštění Brazílie. Ztráta té druhé části se rovná problémům při opouštění země + 60 doláčů pokuta, což taky není málo. Konečně jdeme na sestup.