Cesta do Tacny - Poprvé na Atacamě

Před šestou se probouzím, už svítá a ke všemu žijeme, což mě též těší. Svatý Martin nad námi držel strážnou ruku. Protírám si oči a koukám ven. Tak to je, ale změna za okýnkem! Včera jsme projížděli zelenou krajinou plnou vláhy, pak nás zastihla ta šílená bouře při přejezdu Andského hřebene a dneska? Jedeme kopcovitou pustinou. Vypadá to tu jak na obrázcích ze Sinaje. Nikde ani známka života v holých, vyprahlých kopcích všude okolo. Nebe je bez jakéhokoliv mráčku. Sluníčko pomalu vylézá a slibuje velký pařák. Silnice se kroutí a téměř pořád klesá. Ono se také není čemu divit, včera jsme byli téměř ve 4 800 metrech nad mořem a dneska se v něm budeme doufám koupat. Po chvíli jedeme jakoby oázou. Dvě stě metrů široký pruh zeleně, kolem řeky, napájené z hor, které jsme včera překonali. Za tímto proužkem, kam až oko dohlédne jen a jen pustina. Nejsušší poušť světa, Atacama nás vítá. Pak mizí i kopečky a jedeme po kamenité placce, samozřejmě vyschlé na troud. V nějaký vesnici nalézá do busu nějaký kokos a dává nám co proto. Stojí v uličce a velmi hlasitě prezentuje své výrobky, nějaký ženšenový prášky a krém. Prezentace je hrozně dlouhá, snad půl hodiny. Pak obchází bus a čeká kdo si co koupí. Pár krémů střílí, ale ten ženšen o kterým mluvil nejvíc si myslím nepořídil nikdo.