Machu Picchu I.

Ještě za hluboké tmy vstáváme a scházíme se dole na snídani. Je to klasika nejklasičtější: housky, máslo, marmeláda a k pití koka čaj. Příděl housek není limitovaný, což je fajn. Pak už kvaltujeme na autobusák. Přicházíme tam chvíli po šesté hodině ranní, kdy má podle informací odjíždět první autobus. Autobus tam je, ale už je bohužel plný, jsou tu kupodivu ještě větší ranní ptáčata, než my. Nic jiného nám nezbývá než, že pojedeme až příštím a první tam tedy rozhodně nebudeme :-(. Mezitím sem přichází naše průvodkyně, s tím, že za námi přijede a dá nám lístky. Docela mě štve, že je nám nedá už teď a my na ní budeme muset nahoře čekat. Jedeme podél bouřlivé Urubamby a po asi tak kiláku a půl, přijíždíme k mostu přes řeku. Je tu výšková cedule 2 050 metrů, takže nejnižší místo našeho putování po 13 dnech! Tak jsme klesli na vrcholky západotatranských Roháčů :-). Po cestě jsme potkali docela dost pěších, tak si říkám, že je škoda, že jsme též nevyrazili po svých. Teď nás čeká pořádné stoupání po prašné cestě. Silnička se kroutí po pralesem porostlém svahu ve více jak 10 serpentinách. Asi bychom si dali pěkně do těla, jít to pěšky.
V 6:30 jsme na místě určení, ve výšce 2 450 metrů, před branami tohoto mýtického města. Zatím tu ještě téměř nikdo není, což mě docela těší. Z cesty vedoucí do neprostupné zeleně, přicházejí první pěšáci, pěkně splavení. Museli si asi pěkně přivstat, protože pěšky to sem má být z Aguas skoro hodinka a půl. Vypadá to, že dědula včera nelhal. Vychází sluníčko a nebe je bez jediného mráčku. Jen hluboko pod námi, v údolí řeky, se převalují malé cáry mlhy. Už odtud jsou úžasné pohledy po kraji. Vidíme teď vršek té homole, kterou jsme tak obdivovali. Ční tedy těch 400 metrů nad okolním terénem. Přijíždí další autobus a já už netrpělivě vyhlížím průvodkyni a ona nikde. Každých pět minut přijíždí nový autobus a z něho vylézají davy lidí, tak jsem na ni čím dál víc naštvaný, protože babka stále nikde.
Konečně přijíždí, tak si beru lístek a hned se trhám od naší početné skupiny. Ukazuje na mě, ať jdu s nimi na výklad, ale zvysoka na ní kašlu. Nebudu tu jako ovce chodit v davu. Vlastní město si projdu až v klidu potom, teď chci vylézt na tu nejznámější vyhlídku, dokud tu není hlava na hlavě. Procházím skrz turnikety a už se nemůžu dočkat tohoto stavebního divu incké civilizace. Podvědomě však od Machu moc neočekávám. Každý zná ten jeden notorický snímek tohoto místa. Nabízí však něco dalšího, než neuvěřitelné davy turistů?
Chci se rychle vyškrábat na vyhlídku, ale jako každý návštěvník tady, jsem pohlcen magií tohoto místa, a fotím pořád panoráma města akorát z trošku jiného úhlu a výšky. Docela zadýchaný si sedám na kámen u Domu hlídače pohřební skály a konečně se můžu dosyta kochat. Jsem přesně na tom místě, odkud jsou ty známé fotky.

Skutečnost je však o tolik lepší! Máme neuvěřitelné štěstí na počasí, kolik jsem už viděl fotek na internetu, kdy tu pršelo či se všude převalovali šedivé mraky. Nám svítí sluníčko a jelikož je ještě tak brzo, tak světlo není ostré a všechno je krásně barevné. Pode mnou se rozkládá toto kdysi ztracené město. Je hodně rozsáhlé, o dost víc než jsem si myslel. Výraznou dominantou je pyramidová stavba s astronomickou observatoří a hlavně vysoká homole Huayna Picchu, na kterou se chystám vylézt na úplný závěr prohlídky. Po mé pravici je už zmiňované údolí lemované zelení porostlými horami.
A co je po levici? Taky údolí Urubamby. Machu Picchu leží vlastně na rozsáhlém ostrohu obtékaném touto pralesní řekou. Za údolím je několik hřebenů hor vrcholícím pásmem sněhem pokrytých štítů. To je už Kordiléra Vilcabamba, skrz kterou vede prý úžasný trek, na rozdíl od Inca trailu, téměř liduprázdný. Nejvyšším vrcholkem tohoto divokého pohoří je Nevado Salcantay (6 271m). A copak je za mými zády? Tam je neprostupný prales, ze kterého vyletují pestrobarevní motýli. Sedím si tu, rozjímám a nevím, kam mám dřív otočit hlavu. Přemýšlím, jestli jsem byl už na hezčím či zajímavějším místě a žádné mě nenapadá. Tenhle pocit, za ty peníze určitě stál a to jsem teprve na začátku prohlídky!
Snad po víc jak dvaceti minutách kochání se zvedám a jdu prozkoumat, kam vede stezka směřující do pralesa. Jdu touto úzkou pěšinou, vedoucí po úbočí skály, asi 200 metrů. Občas mám pocit, skoro jak v tunelu, jak je vegetace přerostlá. Pak zastavuji, protože se chci podívat na vstupenku a zjišťuji, že už ji nemám. Někde jsem ji musel vytratit :-(. Doufám, že zde nechodí nějaká kontrola, nerad bych měl nějaké problémy. Říkám si jestli bych se kvůli tomu neměl radši vrátit, aby dál nebyl nějaký kontrolní bod. Vracím se ale jen asi 50 metrů, ale pak to zase otáčím. Půjdu, kam až to pude, když je dnes tolik času.
Po cestě je několik bezvadných vyhlídek do údolí a na horstva na obzoru, ale finální výhled je nejlepší. Je to incký most, přilepený na téměř kolmé stěně. Cesta k němu je bohužel stržená, myslím že naschvál, protože když vidím, jak dál pokračuje, tak by se každý rok do rokle pod ní odporoučela asi pěkná řádka turistů. Je vidět, že do města vedlo určitě víc stezek než jen slavná Inka Trail. Vracím se zpátky k městu a říkám si, že je bezva, že jsem si mohl alespoň trochu „osahat“ místní prales, když z časových důvodů byla zrušena několikadenní výprava do amazonského deštného pralesa.
Koukám, že nad hřebenem těch zasněžených štítů, se mezitím nakupily mračna. To je ale rychlost. Z bočního pohledu je krásně vidět, jak je celé město obklopeno těmi zemědělskými terasami. Jsou úplně všude, asi proto, aby bylo potravinově soběstačné. Sedám si zase na vyhlídku a jen se divím kolik za tu chvíli přibylo lidí, ale stejně jsou to menší davy, než jsem čekal. Na rozlehlé, trávou porostlé náměstí je zákaz vstupu, tak se město jeví opticky poloprázdné, což je dobře. A kohopak to nevidím, zase toho týpka z klobrcem, co na mě pokřikoval na Titicace. Nakonec dáváme řeč. Na to, že je Frantík, umí dobře Anglicky, tak ho chci trochu popíchnout a ptám se ho jak je tohle vůbec možné :-). Žije už pár let v Americe, tak to vše vysvětluje. Ptá se mě, jestli jsem byl někdy ve Francii, tak mu chválím Verdonský kaňon. Říká mě, že je teď čeká děsný chvat, že 28. odlétají ze Santiaga. Tak ho uklidňuji tím, že my toho 28. odlítáme taky, ale ze Sao Paula a to je o několik desítek hodin jízdy dál. Pak už se loučíme, nadobro.
Sice jsem to před chvílí bral s humorem, ale když si uvědomím, že na tuhle nejvzdálenější výspu naší cesty jsme potřebovali 19 dnů a to jsme určitě nejeli lážo plážo a teď nám zbývá devět dnů na to dostat se zpátky do Sao Paula....Bude to ještě mazec a jsem na ten návrat fakt moc zvědavý. Hlavně abychom stihli letadlo :-)