Tak kam se vydám teď? Rozhodně do toho sedla, které vidím vysoko nade mnou. Stezka, kterou tam půjdu je vlastně závěrečná část toho pověstného Inka Trailu. Po chvilce míjím ruinu nějaké malé pevnůstky. Zajímavější jsou však výhledy do hor. Na dohled jsou jich stovky porostlé pralesem, takové zubaté zelené moře.
Čím jsem výš, tím panoramičtější je výhled na celé Machu Picchu. Nevím jací byli Inkové estéti, ale tohle místo vybrali znamenitě! A kdo si to tady přede mnou vykračuje, celé stádo lam. Pokouším se dělat „umělecké“ snímky ve kterých by půlku zabírala lamí hlava a druhou Machu v hlubinách, ale ty tupí tvorové se nechtějí zastavit a zapózovat! Pomalu a flegmaticky
stoupají do kopce. Tak, když vybouchám asi šest snímků bez valného efektu, chci alespoň jednu podrbat na hlavě a zrovna si vyberu tu co tam má nějaký bolák, fuj blee :-).Čistá obloha je ty tam, dělá se taková šedivá deka. Na hodinkách mám 8:30, tak azůro moc dlouho nevydrželo, ještě že jsme si přivstali. Všechno už je dost hluboko pode mnou, Machu vypadá jak nějaký malý model a
„nebetyčné“ homoly koukám pěkně z výšky na vrchol. Pěkné jsou též serpentiny, po kterých jsme mastňácky vyjeli nahoru, ale na Stelvio nemají, to musím uznat. Snad si alespoň trošku zpravím turistickou reputaci pěší cestou zpět.A už jsem na Inti Punktu – Sluneční bráně, která kontrolovala obě dvě údolí. Je to vlastně malá strážní
pevnůstka, postavená na posledním sedle na Inka Trailu a zmožení trekaři tu po náročných třech až čtyřech dnech poprvé vidí cíl své poutě. Je tu i cedule s nadmořskou výškou: 2 770 metrů nad mořem. Motá se tu spousta Japončíků a jiné turistické havěti.Po chvilce odpočinku a nabažení se pohledů mě napadá další pokračování cesty.... Když už jsem tady, tak se
alespoň symbolicky podívám po této nejznámější trekařské stezce na světě. Moc lidí stejný nápad nemá, což je jen dobře. Zároveň bych si mohl vyřešit i jeden záchodový problém, protože oficiální záchody jsou před komplexem města a když nemám vstupenku, už by mě zpátky nepustili. Nechce se mě tomu věřit, ale tento problém zde nevyřeším. Sice je les nade mnou a i pode mnou, ale je tak
hustý a v takovém svahu, že to prostě nejde. Dnešek mě fakt baví.Jednak jsem na tak úžasném místě, k tomu svítí sluníčko, ale hlavně po dlouhý době se můžu pořádně projít po svých. Přicházím k pevnůstce na takovém ostrohu a tady to budu už dozajista otáčet. Cesta dál brutálně klesá, nejspíš až na dno toho údolí co vidím pod sebou. Je tu zrovna nějaká
výprava, tak odcházím dřív, než bych šel, kdybych si tu mohl v klidu posedět. Alespoň mě jeden typos zvěčňuje. Vystoupám zpátky k sluneční bráně a šupky dupky dolů, zpátky do města.Po cestě z kopečka potkávám pár zpařených, svátečních turistů, kterým je vidět na očích, že proklínají svůj nápad lézt nahoru. Znovu míjím to stádo býložravých tupců, tak je naposledy fotím a už na ně nadobro kašlu.
Žádné komentáře:
Okomentovat