Ranní zařizování Machu Picchu

Z neklidného polospánku mě probouzí rozsáhlé osvětlené město. Aha, tak už jsme asi na místě určení. Projíždíme pustými ulicemi a teorie o tom, že jsme v naší cílové stanici se potvrdila, když přijíždíme na veliký autobusák. Docela rozespalý vcházíme do vestibulu, kde na nás hned spustí spousta naháněčů. Nevšímáme si jich a opodál házíme batohy na zem. Tomáš si uvědomuje, že nechal svůj nový klobouk z Copacabany v buse. Je naštvaný a zaříkává se, že už si žádný další nekoupí :-). Po chvíli promýšlení co dál a zjištění, že na autobusáku ještě není téměř nic otevřeno, jdu oslovit jednu naháněčku, která ovládá Angličtinu, protože jinak bychom zde asi zbytečně zkejsli na celý den. Nahaněči jsou totiž propojeny jednak s hotely, ale taky s cestovkami a jsou vlastně živeny provizemi za každou dohozenou duši. Babka později přejmenovaná na Velkou Maršálku, se docela rozpovídala a nejen, že zajistí cestu skrz Svaté údolí Inků, což jsme původně chtěli jet stejně s cestovkou, ale i zpáteční jízdenku vlakem z Ollantaytambo do Aguas Calientes. Tam dva noclehy + vstup na Machu Picchu s anglicky mluvícím průvodcem. To vše za 108$. Navíc do začátku tour budeme už zadarmo ubytovaný v jednom hotýlku v Cuzcu, ve kterém si budeme moc nechat, skoro tři dny, velké bágly, abychom se s nimi nemuseli tahat. Bereme to i když je jasný, že hodně přeplatíme. Jinak by jsme celý dnešek museli zůstali v Cuzcu, abychom si vše óšefovali sami a ke všemu se prý Svatý údolí bez cestovky těžko dělá. Před autobusákem nám Maršálka domlouvá taxíka za 4 Soly (28 Kč) a úspěšně se vměstnává do zavazadlového prostoru spolu s našimi bágly. Taxikář se netváří moc nadšeně, asi by nás obral o víc, být tam sami. Po cestě stíhá Maršálka ještě průvodcovat. Do hotelu jsme totiž jeli podél hlavního náměstí v Cuzcu, Plaza de Armas a tak nás upozorňovala na místní velkolepou katedrálu. Pak se proplétáme úzkými uličkami a už jsme před hostelem Tu Hogar. Přidělují nám pokoj, kde se můžeme až do odjezdu válet. Pak chce někoho, kdo sní půjde koupit jízdenky na vlak. Nikomu se moc nechce a nakonec vyráží Tomáš. Na mě padá nějaká krize, jsem utahaný jak nemluvně. Asi to bude z toho moc nepovedeného noclehu. Jdu okouknout sociálky a jsou fakt týfní, tak do sprchy nejdu. Při odchodu se ještě těžce praštím hlavou o futro, tak jsem vyřízený ještě víc. Za chvíli se ozvou dost peprné nadávky, to se o to futro málem přizabil i Martin. Po dost dlouhý době se vrací Tomáš s Maršálkou a hned jsme otrávení, protože babka zpustila, že nebyly ty nejlevnější lístky na vlak a že už se nevejdeme do mikrobusu a musela sehnat privátního řidiče a začala nadsazovat cenu. Tak jsme se začali čuřit, rozladění včerejškem, až trochu slevila. Ale nakonec ji stejně musíme vyplatit za to všechno 124$ (2 926 Kč) za tuhle srandu. Tomáš se ji celou dobu zastává, protože další ovečky babky, nějací Švédové, jedou radši zítra, aby měli levnější lístek, což si my, z časových důvodů, nemůžeme dovolit. Ještě jsme si navíc u ní zaplatili lístky odtud do Tacny za 70 Solů (497 Kč), což není moc za 696 Km cesty. Takže máme teď na tři dny vystaráno a nemusíme už nic zařizovat. Koukám na ty jízdenky. Tam pojedeme třídou Vistadome Valley, což je nejluxusnější spoj za 35,75 doláče (844 Kč) a nazpátek třídou Back Packer Cerrojo za 30$ (708 Kč), odjíždějící z Aguas Calientes v 5:45. Takže to by měl být ten levný vlak, co byl doporučovaný v cestopisech. Asi Peru Rail mírně podražili :-(. Jsou to stejně pěkný pálky za 43 kilometrů jízdy vlakem, za to by člověk projel půlku Bolívie. Co se ale dá dělat, když chce člověk vidět nejznámější místo Jižní Ameriky. Má ještě jezdit třetí třída, takzvaný Local Tren, ale do něj prý cizince nepouštějí, protože je extrémně levný, aby v něm mohli jezdit místní. Takže, když to sečtu, tak jsme babce dali navíc asi 30 dolarů, ale zas máme větší pohodu a hlavně to máme bez prodlev, což je pro nás stěžejní.