Další zastávku máme v San Cristobalu, kde je pěkný kostel. Po dost dlouhý době větší kamenná budova. Před Uyuni vidíme v dálce Hřbitov vlaků, což je jediná atrakce tohoto města. Na slepých kolejích za městem tráví řada parních lokomotiv a desítky vagónů, většina původem z USA, svůj důchod. Jestli bude večer síla, tak se tam určitě vypravíme. Pak už přijíždíme do Uyuni, kterým zatím jenom projíždíme, ale večer zde budeme nocležit. Je to opravdu jen prašný město v pustině, jak se o něm říká. Na každým kroku tu stojí či jede džíp. První totálně turistický místo, které v Bolívii vidíme. Další cesta je taková trochu nudnější. Nalevo je rovina, táhnoucí se do dálek a napravo nějaký hřeben.
Po pár desítek kilometrů přijíždíme do městečka Colchani, kde se zpracovává sůl ze salaru. Je to klasická bolívijská vesnice s jediným rozdílem, že jsou zde sem tam kupy soli. A už jsme u Salar de Uyuni. Je to největší solná poušť na zeměkouli. Plocha salaru je 12 106 km2 (90 x 180 km) odpovídá naší Jižní Moravě. Vrstva soli je mezi 2 až 20 metry a ročně se jí vytěží 20
000 tun. Těžba jedlé soli probíhá velmi jednoduše: sůl se shrabe na kupky a pak se drtí. Colchani necháváme za zády a jedeme vstříc salaru. Je tu takové bahniště se zbytky soli. Asi je to už vytěžená část této přírodní zajímavosti. A už jsme na začátku tohoto obrovského solného pole. Tak to je paráda! Bílá plocha se
táhne až na obzor. Konečně si to taky opravdu vychutnávám, je mě už relativně dobře. Není se čemu divit, když jsme v takové nížině :-). Fakt je tu ale dost vody, z cestovky nám nelhali. Z jedné solný kupy odlamuji kousek na památku a dělám dobře, jak později zjišťuji. Chvíli blbneme na kraji solného, nyní jezera, a pak se
vydáváme na jízdu k solnému hotelu. Po cestě míjíme náklaďáky, které odvážejí vytěženou sůl, nebo jsou akorát nakládány. Pracuje se tu opravdu předpotopně. Makači, je mezi nimi i dost děti, shrabují sůl na hromádky a pak je lopatou házejí na korbu. No na druhou stranu dobře, že to nedělají nějak sofistikovaněji, to by to tu už třeba nemuselo ani být. Cesta po salaru je fakt úžasný zážitek. Po pár kilometrech jízdy solným roztokem přijíždíme k solnému hotelu. Ten má být od Uyuni vzdálen cca 100km. Tady nám uvaří poslední oběd. Máme tedy docela hodně času na prohlídku okolí. Fakt je to super pocit nebýt jako mrtvolka. Je tu spousta kupek soli, které jsou tu připravený asi jen pro turisty, tak si chci vzít ještě jeden exemplář soli sebou, ale v ruce se rozpadá, je to už ta nadrcená sůl. Všichni ostatní mají taky smůlu, tak jsem rád, že mám alespoň jeden exemplář na památku. Pečlivě ho balím do smradlavý fusky. Čeká ho dlouhá cesta, snad to přežije. Spousta lidí si sundává boty a brodí se tu v soli, ale na takový blbnutí ještě nemám náladu. Zas tak fit mě není. Pár exotů si tu dokonce léhá a imituje plavání. Jsou nějaký moc veselý, výšiny je nejspíš teprve čekají. Obcházím to tu celý a kochám se těmito, pro mé oko neznámými, scenériemi. Hory na dalekém obzoru se odrážejí v salaru, funguje jak zrcadlo. Mraky berani jsou docela nízko nad zemí a nad nimi je brutálně modrá obloha a sluníčko pere a pere. Konečně nám počasí začalo přát. Jdu si prohlédnout ještě vnitřek tohoto pověstného hotelu. Opravdu tam je spoustu věcí ze soli a suvenýrů z téhož minerálu. Nic si tam však nekupuji. Jednak je to relativně dost drahý, na bolivijské poměry, a taky už jeden suvenýrek odtud mám, v pěkném dárkovém balení :-). Pak už nás čeká poslední obídek. Podávají se brambory s vajíčky a rajčaty. Řidič při tom rozdává nějaký dotazník, kde máme vyplnit jak jsme byli spokojení s výkladem, jídlem, ochotou atd....Tak mu tam nasázíme samé desítky, což je maximální počet, podepisujeme to a předáváme Amíkum. Ty se nad tím tváří kysele, asi by něco strhli, ale nakonec to taky podepisují.
Stejnou cestou se vracíme do Colchani. Řidič nám tam zastavuje a máme se prý jít podívat do muzea. Jsou to jen dvě malé místnůstky ze sochami ze soli. Najednou se u východu objeví babka a začne kasírovat. Vstup je prý 5 Bol (15 Kč). Je to vlastně malý podvod a trik na turisty, ale platíme, co nám zbývá. Výprava se chýlí ke svému závěru, přijíždíme znovu do Uyuni.
Řidič nás vysazuje před nějakým hotelem, ale vypadá, že je asi nejdražší v celém Uyuni. Tak tam jdou jen ty Amíci. Loučíme se, ale nijak moc srdečně. Popojíždíme o kousek dál k hotelu Julia. Chvilku se tam dohadujeme o ceně, protože nám řidič řekl jinou cenu, nižší, než recepční, ale nakonec to bereme i přesto, že cena je na bolívijské poměry vysoká. Hotel stojí plných 40 Bol (118 Kč), což je dvojnásobek té v Tupize. Ale zase je v ceně ještě snídaně a budova je opravdu luxusní, dokonce má tři patra. Jdeme si pro baťohy, zamáváme osazenstvu džípu a je konec tohoto čtyřdenního dobrodružství.První slovo co mě napadne při vzpomínkách na Salar Tour je utrpení. Ano bylo to hodně tvrdý, ale zároveň moc krásný. Klidně bych se na to vydal znovu a možná i na ten Licancabur či Uturuncu bych se odvážil, ale jen kdybych byl pořádně aklimatizovaný, člověk si uvědomí, že to není žádná sranda. Byla to dobrá škola na další výpravy do výšin. Řada dlouhých hodin v kolíbajícím se džípu byla též hodně unavující. Myslím si ale, že přes všechny nesnáze, který zde člověk může zažít, je cestovatelskou povinností, pro toho kdo navštíví Bolívii, tento liduprázdný kraj alespoň takhle prozkoumat. Bude to tady smrdět vždy, alespoň malým dobrodružstvím. A odkud je tedy lepší vyjet z Tupizy nebo Uyuni? Uyuni má nespornou výhodu v tom, že leží o dost výš, těch 3 660 metrů nad mořem je lepších než 2 950 v Tupize. Také je tam víc cestovek, tak je větší šance vyjet hned další den a nečekat než se zaplní džíp. Tupiza zase leží v krásné krajině a člověk, když vyjíždí odtud si nepřipadá jak na masové monstr akci
Žádné komentáře:
Okomentovat