Cesta přes Andy (4 790m) směr Tacna

Nemáme s Tomášem lístky vedle sebe, tak čekám jak to dopadne, když si spolu zabíráme dvojsedadlák. Samozřejmě na to místo, co jsem neoprávněně zabral, přijde nějaká ženská, ale ukazuji ji můj lístek a vypadá to, že pochopila a kvačí někam dozadu. Bohužel, ke své nelibosti, zjišťuji, že u mé sedačky je zaseklý sklápěcí mechanismus. To bude teda noc k nezaplacení :-(. Tak to je síla, zase nastoupili muzikanti, ale tentokrát mají výdrž a pořvávají snad 15 minut. Trhá to uši. Nevím kolik vydělali, ale tentokrát jsme jim nedali ani vindru. Spíš by měli platit oni nám, že jsme to museli přetrpět. Naštěstí
vystupují v periférii za Cuzcem. Mám nějaký divný pocit v břichu, ale stejně se dokrmuji druhou várkou sýra. Snad kombinace místních sýrů a sladkosti nedopadne nějak kriticky. Jak jsem si před pár dny stěžoval, že údolím Urubamby pojedeme po tmě, tak dnes tu jedeme pěkně za světla. To je bezva. Krajina, kterou projíždíme je peruánsky klasická: zelené kopečky a polička kukuřice, brambor a koky. Sem tam vykoukne nějaká vyšší hora, přece jenom jedeme podél dost vysokého pohoří Vilcanota, jehož nejvyšší vrcholek Nevado Ausangate má úctyhodných 6 398 metrů. Je vidět, že jsou venkovští Peruánci o fous bohatší než Bolivijci.
Chaloupky jsou sice podobný, ale místo slamy s bahnem na střeše mají vlnitý plech, tak se ve sluníčku vesničky pěkně lesknou. Asi je to tím, že jsou břehy řeky hodně úrodné. Míjíme i spoustu jezer. Urubamba je tu mírná jak beránek, že se ani nechce věřit, jaká se z ní stane o pár set metrů níž divočina. Po asi sto kilometrech jízdy míjíme obrovské zbytky zdi či chrámu. Vypadá to opravdu monumentálně. Až doma zjišťuji, že to byl Templo de Virachocha, který se kdysi honosil největší střechou, kterou kdy Inkové postavili. Břicho mě docela bolí, tak jdu okouknout záchod, ale je docela hustě prosklený,
tak se tam stavím až večer, zas tak urgentní to není, teda zatím :-). Přijíždíme do města Sicuani (3 960m). Mají tu pěkné náměstíčko s malým kostelíkem a památníkem nějakého peruánského hrdiny. Největší zajímavostí, podle mě, jsou palmy. Přece jen bych je ve čtyřech tisících nad mořem nečekal. Při odjezdu nějaký místní vtipálek mrskne pytlík s vodou do okna a trochu mě nahazuje. To jsou ale karnevaloví bídáci. Krajina se postupem času stává pustější a čím dál víc nehostinná. Má to tady takový bolivijský charakter. Kukuřice zmizela a je tu jen sporá altiplanská vegetace. Též se tu pasou v hojném
počtu lamičky. Z Urubamby je už jen takový potůček, někde poblíž tu musí pramenit. To by bylo něco jít od pramene pěšky až tam, kde se vlévá do řeky Ucayali, což je vlastně Amazonka. Za šera míjíme ceduli označující průsmyk Abra de Roya (4 338 m), což je nejvyšší bod této spojnice Titicaci s Cuzkem. Údolím vede nejen silnice, ale i železnice a zrovna tenhle "průsmyk" patří mezi nejvýše položené na světě, kde jezdí vlak. Nám už z této výšky nic není, ale vedle sedící dítě, které bylo rodiči celou cestu úspěšně vykrmováno, hází pěknou kasičku. Tomáš dělá dobrý skutek, dává rodičům blivníka kapesník na
utření. To zas bude smrádek, jak v Paraguayi. Už za tmy přijíždíme do většího města. Je to Juliaca, která je se svými víc jak sto tisíci obyvateli větší než Puno. V podstatě to není nic víc než veliká dopravní křižovatka pro vlaky a autobusy, takže zde většina turistů pouze projíždí, či přesedá. Jdu se trochu protáhnout ven. Další zastávka bude nejspíš až zítra ráno v Tacně. Na ulicích je neuvěřitelný ruch a vypadá to tu docela zpustle, tak se moc daleko od busu nevzdaluji, aby mě náhodou neujel. Tady bych opravdu nerad zůstal. Do busu se mezitím narvala spousta nových lidí s
klasickými obrovskými vaky. Co v tom ty Indoši tahají je záhada. Nastává boj o místa na sezení. Jsem vykázán ze své sedačky a musím se přesunout skoro na konec busu na své pravé místo. Večer strávím po boku tlusté indiánky, která se výrazně přelévá na mou sedačku. No je to lepší zahřát se o faldičky, než nemít sklopenou sedačku :-). Pro všechny nejsou místa, tak si Apačové dělají ležení v uličce na zemi na pytlích. Aha tak proto se s nimi pořád vláčejí. Překonání hlavního hřebene And je bohužel už na noc. Projíždíme několika hustými bouřkami. Párkrát mám v polospánku pocit, že náš bus už jede směr rokle, jak se kymácí. Opravdu nic příjemného a musím přiznat, že mám docela strach o život. Jízda v bouři přes Andy je tedy docela ostrá. Usíná se fakt těžko, protože i přes zavřené oči, vidím blesky, co šlehají kolem nás. Rachot hromů a silný vichr též neprospívá sladkému spánku. Myslím, že to je nejnebezpečnější okamžik celé naší Jihoamerické poutě a už vím, proč se místní autobusové společnosti jmenují po svatých. Přece jen je nějaký patron potřeba :-). Průsmyk nemá v mapě kóto, ale podle GE je to hustých 4 790 metrů nad mořem.