Návrat domů...

V relativním klidu dobaluji ráno poslední věci, stopujeme taxík a za 400NR (100Kč) svištíme v rekordním čase pustým Kathmandu na letiště. Asi všichni vyspávají po náročné oslavě nového roku. Nepotvrzuje se informace, že se musí platit odletová taxa – už je nějakou dobu zahrnutá v ceně letenky, takže část nachystaných peněz měníme zpět na dolary, část za snikrsky a kolu – prostě taková dietní sváča :-). Co nás těší míň je zjištění, že díky tomu, že tu nemají ten systém na odbavování zavazadel, nám baťohy až do Prahy neodbaví a budeme to muset nějak šéfovat v Delhi. Překvapuje nás asi zatím nejpodrobnější kontrola věcí, co jsem doposavad zažil. Nejen rentgen, ale i velmi podrobná prohlídka všech věcí v příručním zavazadle. O to víc nás nepříjemně udivuje, že po tom, co nás autobus vyloží před letadlo, čekáme na sluníčkem rozpálené dráze dlouhou frontu na absolvování druhé prohlídky na schůdkách do letadla. Tahle procedura v kombinaci s čekáním na odlet a přílet malých letadýlek způsobí zpoždění přes 45 minut. Docela litujeme, že sedíme na levé straně letadla, protože potom, co jsme sešli z hor, tam panuje nádherné počasí a prakticky celý let do Delhi je vidět hlavní himalájský hřeben. Prostě Murphy je vždy a stále připraven konat :-). Náladu si zpravujeme tradičním přídělem piveček. doufám, že s Air India zase někdy poletím :-). Pomalu klesáme do Delhi a pod námi se zase míhají čtvrtě nehezkých domků. Jsme prostě v Indii. Chvíli čekáme na dráze, asi opět na chocky :-). Skoro celý náš let je odveden do jakési čekárny, samozřejmě bez informací co a jak. Po chvíli mě to nedá, abych nešel nějak osondovat situaci. Zjišťuji, že u jednoho stolku za rohem důležitý chlapík vystavuje opravdu velmi pomalu palubenky. Horší věc je, že početné skupině, stojící ve frontě přede mnou, tvrdí, že díky našemu zpoždění z Kathmandu se nestihnou naložit baťohy a ty odletí až pozdějším letadlem přes Bombaj a budou v Londýně až někdy okolo půlnoci, což by bylo tedy dost nepříjemný :-(. Pána naštěstí střídají mladíci a najednou to začíná odsýpat. Dokonce jsou ochotní a schopní nám odbavit bagáž až na Ruzyň, což je fajn, tedy pokud tam dorazí :-). Ale pořád lepší, když to přijde o den později do Prahy, než aby se to o půlnoci točilo někde na pásu v Heatrow. Po této operaci jsme odvedeni do jiné haly, kde naše bagáž leží na obrovských hromadách a my ji musíme identifikovat. Docela zmatek, ale nezpůsobený Indy, ale těmia paňáci v Kathmandu, kteří nejsou schopný doteď přejít na čárové kódy :-(. V letadle dlouho čekáme na odlet, ale tentokrát nám to vůbec nevadí, protože alespoň stoupá naděje, že se ty bágly podařilo naložit. To je snad úplně poprvé, kdy letím tak dlouhý let přes den a je to docela opruz. Moc se nedaří usnout, tak po očku sleduji indické filmy. Navíc sedíme ve středu, takže ani na koukání ven to není. Prostě dlouhá nuda, zpestřená pouze pálivým jídlem a tradičním popíjením Walkera a pivek. Konečně zase kroužíme nad Londýnem a kolečko není opět jen jedno :-). Heatrow mě následně utvrzuje, že je to snad nejdebilnější letiště na světě. Držíme se šipek na Connecting flights a po nekonečném slalomu v chodbách a bezpečnostní prohlídce mezi terminály, se dostáváme na transit přepážku pro celý Sky Team. Nikdo tu však není, kdo by nám vystavil palubenku na let do Prahy. Paní odvedle nás posílá prakticky přes celý terminál k Air France, kde by nám prý měli pomoc. Ani tam však nic nenacházíme, tak už jsme lehce zmatený co podniknout dále :-(. Zastavujeme tedy nějakého chlapíka z ostrahy, který nám otvírá dveře do jiných chodeb a máme se jít klasicky odbavit. Tady to je fakt úžasný. Běžíme úplně na začátek letiště, kde to konečně vyřizujeme. Samozřejmě musíme znovu projít bezpečnostní prohlídku a všechny další procedury. Nakonec ty dvě hodiny na přestup byly akorát. Za celou dobu jsme se prakticky nezastavili. Náladu nám neuvěřitelně zvyšuje vozík ze zavazadly, protože vidíme překládat naši bagáž do letadla! To se nám ulevilo, tak nakonec konec dobrý všechno dobré. Let do Prahy už utíká jak voda. Baťohy opravdu na pásu nacházíme, takže to nebyla šalba zraku. Už se jen rozloučit s kluky, které ještě čeká vlakový přesun na Moravu a přivítání se s rodiči, které jsem tu opravdu nečekal. Vzali si vítací službu od bráchy :-). Docela kvituji zimní bundu, protože pozdně říjnové Čechy jsou na rozdíl od Kathmandu docela studený.

Nepál – jedním slovem nádherná země, která musí snad každého chytnout za srdce. Už po návštěvě Ladakhu či čínských hor si říkám, že „himalájská“ Asie je jedním z nejhezčích koutů světa, kam mě to bude táhnout asi pořád. Krásnou přírodu na severu země či oblasti plné zvěře na jihu doplňuje přátelský Buddhismus a tajemný Hinduismus fungující dost často na jednom místě v naprosté harmonii. K tomu přátelští lidé a nízká cenová hladina, co víc si na cestách přát. Doufám, že jsem tu nebyl naposledy! Bude se mě stýskat...

Kathmandu naposledy a Patan

Ráno si uvědomuji, že nepálské pohádky je pomalu konec :-(. Tak co s posledním dnem? Původně plánovaný výšlap na kopec Shivapuri (2 731m) severně od Kathmandu s úžasným výhledem na celou oblast národního parku Langtang odpískávám hlavně z důvodu, že se mě tam nechce samotnému. Navíc je to dobré východisko na trek do této oblasti, kterou bych taky rád někdy podrobněji prošel. Tak to prostě nechám na budoucnost a dnes si znovu projdu další zákoutí Kathmandu. Vyrážím do ulic, kde se dnes slaví nejen nový rok, ale zatím hlavně
bohyně Laksmí, alias bohyně hojnosti, bohatství a štěstí. Místo podřezávání zvířátek jdou dnes všude na odbyt nejen fialové, ale hlavně oranžové květinové řetězy. K tomu je krásný slunečný den, tak co víc si přát na procházku. Jaký to rozdíl oproti tomu, kdy jsme tu kráčeli poprvé. Hned zkraje se mě ujímá „guid“, který sice tvrdí, že je student, který si chce jen pokecat, ale počítám, že za doprovod bude chtít nějaký ten obolus. Ani mě to dnes nevadí, alespoň mám s kým promluvit a něco nového se o Nepálu dozvědět. Chlubí se, že patří do kasty bráhmanů, proto tu může studovat vysokou školu. Pochází z bohatší rodiny někde od
Chitwanu, tak se ho ptám jestli patří mezi Thary. Tím ho prý lehce urážím. To je prý největší nepálská spodina. No rasismus je asi po celým světě hluboce zakořeněn. Procházím celý Thamel, Durbar Square s přilehlými trhy a vylézám na už známé výpadovce, kde si chci chytit taxík do Patanu. Chlapec se kasá, že mě zařídí, aby taxík pustil taxametr, což taky plní. Prý jsem jediný turista, který dnes pojede za tarif pro místní :-). Jako odměnu za jeho doprovod, příspěvek na údajná studia :-) a zařízení taxi mu dávám 100NR (25Kč), na což se netváří zrovna dvakrát
nadšeně. Řidič je z toho, že musel pustit taxametr nějaký zasmušilý :-). Do Patanu to pár kiláků je a s výslednou taxou 115NR (29Kč) jsem navýsost spokojený. Vlastní historické městečko je docela maličký, ale pagodovité stavbičky tradičně pěkné. I když je pravda, že Bhaktapur na mě působil výrazně víc. Asi je to i tím, že zde je přeci jen více turistů. Potkávám tu i Johnyho a Lukáše, kteří prohlídku akorát ukončují. Procházím to tu a abych to neměl za pět minut hotový kupuji sváču, sleduji cvrkot a tak nějak zevluji. Pak jdu tradičně mávnout na taxík a nechávám se odvézt k hotelu. Dopolední kolečko mám zdárně za sebou. Po
krátkém odpočinku vyrážím stejným směrem, jako když jsem odjížděl do Chitwanu. Jdu se podívat znovu na ovocný netopýry, kteří patří k největším na světě. Někteří jedinci mají rozpětí křídel až 150 cm. Zase dělají pěkný rambajs. Od netopýrů jdu k tomu „rybníku“ Rani Pokhari s idylickou stavbičkou Shivova chrámu. Bohužel je celý areál oplocený, tak je to jen na čumendu přes plot. Hned vedle je obrovský nadchod nad rušnou křižovatkou, ze kterého je výhled splňující takové ty indické parametry – hrozný davy a
spousty vozítek. Odtud se vydávám směrem k Monkey Templu. Dle mapky bych tam měl snad dojít prakticky přímo. Je to tedy ale pěkná štreka! Procházím praktický celé centrum od východu na západ. Neustále troubící a davem se prodírající motorky mě pomalu začínají lézt na nervy a to jsem si říkal, že jsem na takovýhle věci odolný. Přicházím k odpadkové říčce Bisnumati. To už mám Monkey Templ na dohled. Tentokrát nemám v plánu lozit znovu na kopec, ale kompletně ho obejít. Je to totiž hustá buddhistická záležitost. Kolem celého úpatí je
nepřetržitá zeď plná tisíců mlýnků a stovek chortenů. Mezitím občas proběhnou opičky. Taková menší náboženská pouť. Bohužel po chvíli potkávám skupinu žebravých dětiček, které mají docela silnou výdrž. To nejmenší se mě dokonce několikrát zavěšuje za nohu. Nic jim nedávám a jen čekám nějaké kamenování. Naštěstí míjím jiné turisty, kteří se stávají oběťmi místo mě. Každopádně docela nepříjemná situace v relativně odlehlém místě bez lidí. Půlku poutě mám za sebou – přicházím jednak ke známe rušné silnici, ale hlavně k chrámu s obrovskými zlatými Buddhy umístěnými v pěkné zahradě.
Tady se nechá slušně zrelaxovat. Po chvíli odpočinku vyrážím dokončit svou malou pouť. Po cestě potkávám další velmi otravné žebráky, takže můžu konstatovat, že okolí Swayambhunathu je snad jediným místem v Kathmandu, které je z tohoto pohledu hodně nepříjemné. Zpět se vracím stejnou cestou a jen doufám, že uhodnu ve správným místě zahnout do Thamelu. Sice jsem to tady už prošel několikrát, ale záchytných bodů, které by danou ulici odlišovaly od jiné, tu zas tolik není. Naštěstí trefuji správně. Pak se už pomalu věnuji nákupu suvenýrů a smlouvání. V jednom obchodě je to
fakt divadlo, nějak si pořád nemůžu vybrat, co vlastně chci a pán mezitím stále slevuje. Asi třikrát odcházím a zase se vracím, pořád to přehrabuji, až nakonec dělám asi nejlepší obchod v životě, když původní cena je sražená asi na třetinu. Procházím i trekingové obchody, kde kupuji péřovou bundu bráchovi k narozkám a pro sebe péřovou vestu. Nejvíc mě však fascinují pláťáky „North Face“ s odepínacími nohavicemi za 700NR (175Kč). Asi opravdu platí pravidlo, že se vyplatí do Nepálu lítat pro trekové vybavení. Na obídek jdu už s kluky, zas do McDonala, z kteréhož se stává taková naše jídelna. bohužel
místo kebabu dávám springroly, což je špatná volba. Po setmění se chystám na opravdu poslední výpravu do města. Hned u hotelu si chytám drožku a hurá za 150NR (37Kč) na Durbar Square. Co by to taky bylo za návštěvu Asie bez jízdy drožkou že. Prodíráme se davy a jedeme celkově pomaloučku, ale právě proto to má tu atmosféru. Vlastní večerní Durbar mě trošku zklame, čekal jsem trochu větší nasvícení stavbiček. Mnohem lepší atmosféru mají rozličné krámky a obětiny pro Laksmí s rozsvícenými
svícemi v okolí. V noci hustota petard silně houstne, ale klasických ohňostrojů je málo, tak mě nebaví dlouho stát na balkoně a sledovat to. Usínám docela v pohodě i když bomby imitující jízdu vlaku přes vlnitý plech nejsou zrovna tou pravou ukolébavkou :-)

Zpět do Kathmandu

Ráno na snídani mám zase u Číňanů úspěch s Nihao :-). K jídlu je mezi jiným i nějaké místní muesli, které chutná, stejně jak kdybych lízal nějakou plesnivou zeď. Prostě smrdí jak stavby ve vietnamským Hue – no hnus. Po velmi dlouhé době nechávám něco nesnědený :-). Pak už jen balení a jízda jeepem na „autobusák“. Po cestě míjíme supět nějaké nezávislé, vedrem spařené turisty s krosnami na zádech jak tam kráčejí pěšo. Říkám si, že občas není špatný si připlatit i nějaký ten „luxus“. Máme ještě chvíli před odjezdem, tak
koukáme přes širé lány na hory na obzoru. Nečekaně se mě rozrůstá seznam viděných 8 tisícovek na sedm, protože je vidět celá Annapurna range. Tohle se může stát opravdu jen v Nepálu :-). Nazpátek jedu s jinou společností, ale busy jsou tu naprosto stejný. Bohužel mám lístek na pravou stranu, která je při cestě zpět ta blbá, tak se snažím usadit nalevo, ale jsem odhalen a přesazen :-(. Vlastní cesta zpět je nějaká únavnější. Jediným výrazným zážitkem je zastávka v restyce na půl cesty. Nějak dlouho jim trvá než mě udělají smaženou rýži, takže nejsem ani v půlce talíře, když náš řidič začíná troubit, jako že už by se mělo jet! Všichni ostatní se slízají do busu, tak to chci se slzou v oku nechat nedojezený, ale číšník mě uklidňuje ať pokračuji – vylézá ven, okřikuje řidiče – ten zhasíná motor a vystupuje. Je fakt, že zbytek si už moc nevychutnávám, když mám vidinu toho, jak celý bus nevrle v tom vedru čeká, než se najím. Nakonec stejně nejsem v buse poslední, čeká se na lidi, co se zase mezitím rozutekli po okolí. Zpočátku se zdá, že snad cesta zpět bude trvat kratší dobu, ale opak je pravdou. Několikrát se dostáváme do kolon, které se pohybují opravdu pozvolna. Konečně jsme v sedle a před námi město veliké. Dlouho se motáme po tom slavným místním obchvatu. Vidím, pěkný buddhistický chrám s velkýma pozlacenými sochami na úpatí kopce s opičím templem. Další místo, které si přidávám na zítřejší poslední procházku. Pak už se motáme v dopravní zácpě někde u Thamelu. Konečná je místo toho přehledného plácku, kde se začínalo, na pro mě bezejmenné ulici. Celkem to byla víc jak sedmi hodinová štrapace zpět. Netuším, kde přesně jsem, přeci jen jsou si tu ty uličky strašně podobný, tak si beru taxík. Jízdu usmlouvám ze 300 na 200NR (50Kč), ale i tak je to pro pána na místní poměry docela ryto, protože nejedeme vůbec daleko. V hotýlku dostáváme znovu svou cimru, tak se můžu kochat podvečerním pohledem na město. Padám na postel a můžu zhodnotit výlet do Chitwanu. Na ty tři dny to je tedy pěkná morna, ale i tak to stálo za to. Přitom by stálo si vyhradit jen jeden den na víc a mohl by se dát navíc ten rafting a i půjčení kola a projetí celého okolí. Škoda, že jsme nezahlídli ty nosorožce, protože když se poštěstí, tak tam opravdu vidět jsou. Hlad a potřeba rozhýbat ztuhlé tělo mě vyhání znovu do města. Akorát tu vrcholí přípravu na oslavu nového roku (gudžarátský nový rok), takže všude lítají petardy a rozvěšují se světýlka. Jdu na kebab do svého oblíbeného McDonala, kde po šesti dnech zase potkávám kluky. Trek došli už v dost pozvolným tempu a přiletěli až včera. Dnes si udělali výletík někam za městečko Dhulikel. Na zítra máme stejný plán – vyjet dopoledne do historického Patanu, což je nyní už součást Kathmandu, ale na společném provedení tohoto výletu se nedomlouváme, nějak není nálada.

NP Chitwan - Sloní farma

Vylézáme z lesa do civilizace. Čeká nás poslední atrakce dnešního nabitého dne – návštěva sloní farmy. Je rozlehlá a slonů je tu opravdu spoustu. Jenom tři slůňata nají tu výsadu, že tu pobíhají volně, ostatní jsou jištěny pořádnými řetězy. Prcek je roztomilý, tak ho jdu podrbat na zádech. Docela se nechá, ale pořád by chobotem vyváděl nějaké alotria :-). Jedné důchodkyni se pokouší sebrat trekovou hůlku. Přibíhá místní a slůně dostává klackem přes hřbet. To už není tolik roztomilý :-(. Je tu docela smrad, protože se za sloními ohradami pálí hromady trávy. Prý to má dva důvody, jednak se ti zahání dotěrný hmyz a taky se tím sloni zvykají na oheň a kouř. Obcházím to tu a říkám si, že ty sloni v kopcích na obzoru se mají přeci jen asi lépe. Ještě navštěvujeme přilehlý domek s malou expozicí o asijských slonech – docela zajímavé. Pak už jdeme k řece čekat na přívoz. Na rozdíl od nás to kravky vůbec neřeší – vrhají se do řeky a jak z filmů o migraci zvířat v Africe plavou na druhý břeh. Hlavní atrakcí pro turisty je ale nádherný západ slunce nad Manaslu. Celý hřeben je zbarven do ruda. Prostě dnes muselo být v horách celý den nádherně, na což pohlížím lehce závistivě. Pánové co mají teleobjektivy kvůli zvěři,
nasazují stativy a tvářejí se fotograficky více spokojeni než já, který se pokouší vyfotit 100km vzdálené hory širokáčem :-). Jako přívoz pro nás připlouvá zase nějaký vratký kmen, tak jsou na pasažérech vidět zase takové ztuhlé úsměvy. Doufám, že nedopadneme jak ty kravky a nebudeme to muset doplavčit po svých. Při výstupu se mě podaří nějakému nešťastníkovi udělat bahnitý otisk nohy na bílé košili na zádech. Naštěstí je to mísňák, který to bere s nadhledem. Nebo že by to spíš bylo tím, že si na záda nevidí? :-). K večeři má být něco speciál
nepálského a je fakt, že to pálí slušně, takže Everest beer je zase adekvátní volba. Pak už jsem zalezlý na cimře a chvíli se bavím nepálsko indickým satelitem – zvlášť náboženské programy mě docela berou :-). Čekám jestli zase přijde chlapík bušit na dveře, kvůli tanečnímu večeru a taky, že jo. Ale fakt se mě zase nechce, tak mě naštěstí dlouho nepřemlouvá.

NP Chitwan - Plavba kánoí a Nature Trail

Ani se nestačím vydýchat z procházky a už se vyjíždí na tu avizovanou plavbu kánoí. Jeepem se tentokrát přesouváme na úplně druhou stranu a zase projíždíme zajímavými tharskými oblastmi. Na vlastní plavbu nějakou dobu čekáme v hodně provizorním přístavu. Alespoň můžeme sledovat jak místní mastí karty, nebo koukat na Manaslu, které si tak trochu říká o nějakou příští návštěvu, hlavně svou údajnou liduprázdností :-). Konečně se jdeme naloďovat. Trošku zkoprněle koukáme na plavidlo, kterým se tu budeme posouvat. Je to kánoe vydlabaná z jednoho kmene, takže velká romantika. Ale vypadá strašně vratce! Opatrně si
všichni sedáme a voda končí jen asi centimetr pod hranou kánoe. Tak to vypadá, že místo poklidného sledování okolní přírody budeme spíš bez hnutí sledovat to, zda se nepřevrhneme do místních vod. Naštěstí nás kupodivu zachraňuje to, že nám do lodi začíná zatékat. V půlce plavby se tedy odchytává chlapík tlačící akorát svou loď proti proudu. Přelézáme do většího „kmene“, který se jeví už výrazně stabilnější, takže si už můžeme tuhle poklidnou plavbu opravdu vychutnávat. Okolí je hlavně o ptactvu, vidíme
krásné bažanty, pávy, spoustu ledňáčků, volavky a pak řadu místních druhů, jejichž anglická jména nám náš mistr každou chvíli oznamuje. Vidíme dokonce jednoho vzácného s dlouhatánským ocasem, což našeho guida probudí z každodenní rutiny. Hned listuje ve své encyklopedii, aby nám tenhle „very rare“ kus ještě ukázal na obrázku. Je to samozřejmě na trochu jinou foto výbavu než co mám, takže se spíš kochám, než cvakám. Natěšený vzpomínkami z bolívijské pampy očekávám záplavu avizovaných krokodýlů, ale nakonec vidíme jen tři kusy – dva masožravé a
jednoho pěkného gaviala s dlouhatánskou tlamou. Ale i tak jsem s plavbou spokojený, zvlášť hojnost pávů mě příjemně překvapila. Přistáváme na rozhraní savany a jungle lesa – tak tady začíná "nature trail". Musím se smát, když si náš průvodce, třetinový mužíček co já, v košilce a průvodcem ptačí říše v podpaždí, shýbá pro klacek jako zbraň proti případně se objevivšímu nosorožcovi. Jen co ujdeme pár desítek metrů se znovu shýba k zemi. Prý to tady počůral nosorožec – všichni si musíme povinně čuchnout. Smrdí to pěkně :-). Jsou tu i velké stopy v bahně.
Klacek na nosorožce se nakonec opravdu hodí. Míjíme totiž termitiště, tak ho pán trošku likviduje, abychom viděli, že o v něm opravdu žije. Přicházíme k pěkným mokřadům. Pak začne něco chrastit v roští, tak máme lehce lufta jestli to fakt není nosorožec, ale je to zase jen neškodný jelínek :-). Ale i tak to byla docela fajn procházka.

NP Chitwan - Tharu people

Po obídku vyrážím na výlet, ale vedro na hlavní ulici mě hned sráží do kolen, tak si jdu nejdřív na chvíli sednout na netík. Zjišťuji, že tím však ničeho nedocílím, jelikož se krajina čím dál tím víc rozpaluje, tak nahazuji batůžek na záda a vyrážím na obhlídku. Krajina je sice placatá, ale i tak docela zajímavá. Políčka rýže, kam až oko dohlídne. Mezitím malé háje v jejichž stínu jsou chaloupky zemědělců a obzor za dobré viditelnosti vroubí, která dnes naštěstí je, pila ledovcových vrcholů s králem špičákem
Manaslu (8 163m). Opravdovou zajímavostí jsou však místní lidí – Tharové. Je to jedna z největších etnických menšin v Nepále čítající 1,2 milionu lidí. Žijí na první pohled v nuzných domcích, prostotou tak trochu podobných těm např. v severním Laosu. Tam však byl hlavní typický rys stavba na kůlech tady hned zaujme omítka stěn ze žlutého bláta. Na malém vydupaném plácku před chaloupkou se většinou suší nějaké zemědělské výdobytky a kolem pobíhá spousta zvířat. Většinou vodní buvoly, kozičky, sem tam prase a hodně ptactva. Když se
místních zeptám, zda si je můžu vyfotit nejsou proti, ale do objektivu se nepodívají a pracují vesele dál. U jedné pumpy se koupe několik žen, tak ty radši nefotím, aby odněkud čistě náhodou nepřiletěla sekerka :-). Silniček a cestiček je tu požehnaně, tak jsem rád, když po čase narazím na tu hlavnější, po které jsme ráno jeli jeepem. Přicházím až k tomu mostu odkud se můžu kochat řekou, která tu jen podtrhuje malebnost kraje. Čas mě bohužel začíná tlačit, blíží se totiž
oficiální odpolední program, tak to musím otočit a kráčet zpět. Je to škoda, chtěl jsem původně dojít až na začátek divočiny a koukat na koupající se buvoly. Na zpáteční cestě vidím pár lidí, jak vyspravuje blátivou fasádu – asi se to musí upravovat dost často. Srandovně vypadají roztroušené turistické resorty, které sem vůbec nezapadají i když to ve většině případů nejsou zas nějaké gigantické ratejny. Poslední zastávka je na místní poměry u výstavnějšího domku omláceného vlnitými plechy, kde se semnou dá do
řeči synek student. Dělám jim tedy po chvíli rodinnou fotku. Na celé vycházce, se mě nejvíc líbilo, že je zde život ještě alespoň částečně autentický, ne jak ty suvenýrové vesničky horských kmenu v JV Asii. Spařený přicházím zpět do resortu. Teploměr ukazuje maximum 38 stupňů – asi no comment :-).

NP Chitwan - Sloní safari a koupel

Na snídani zdravím Číňany jediným slovíčkem, které jsem v té jejich krásné zemi, pochytil – nihao /níháu/ (ahoj). Vzbuzuji obdiv a div ne potlesk. Takže mě hned učí: yóu yú /jóuí/ (děkuji) a řadu dalších, které si už zase nepamatuji. Můj čínský progres je tedy opravdu pozvolný :-). Zbyli tu jen dva, protože ta druhá výprava už včera zmizela neznámo kam. Takže v celém resortu jsme jen tři hosti. Bavíme se o treku a pak si najednou uvědomím, že to jsou vlastně ty dva týpci, jak jsem je potkal v Dragnangu, když přešli Cho la v tenistkách.
Svět je fakt malý. Konečně vyrážíme na sloní safari. Nakládá nás už plný jeep, ale i tak se zázračně všichni na korbu vměstnáváme. Už samotná jízda na místo určení stojí za to. Projíždíme vesnice místních obyvatel Tharů, kteří žijí jen v takových nizoučkých chaloupkách oplácaných blátem. To jsem tady ani nečekal. Sem se určitě odpoledne vydám na procházku. Přejíždíme, kupodivu po mostě, řeku a na fotbalovém stadionu obklopeném lesy začíná ta dlouho očekávaná show. Už tu v plné parádě stojí
pár slonů. Na jednom chtějí doplnit posádku, tak se zbytečně moc aktivně hlásím. Oproti pohodovému zážitku z Thajska, kde na každém slonu jeli dva turisti + mahout, tak tady pojedeme rovnou čtyři. Takže se tu mačkám s nějakým kolohnátem a navíc jsem doplnil dvojici, která čučí lehce nešťastně dozadu. Tak hyjé :-). Hned zkraje krosíme říčku, kde nás předbíhá jediný slon obtěžkaný pouze třemi pasažéry. To je ale nespravedlnost. Já už mám po dvou minutách opocený záda od kolohnáta a tady si někdo jede
s větrem o závod :-). Mizíme v pralesu a po vydupaných stezkách se naše stádo roztrhává. Krásní motýlové poletují kolem nás a doprovázejí nás celou jízdu. Po chvíli se už prodíráme savanou, kde bychom měli vidět snad i nějaké zvířectvo. Všichni jsme natěšení na nosorožce, což je místní největší trhák. Sloni jsou opravdu tankové – procházíme neprostupnými křovisky, bahnitišti. Celkově dost neprůchozím terénem pro člověka. Navíc jsou tu vysoké rákosy, takže nekoukat ze sloního hřbetu, tak je to bez výhledu a navíc, když si představím, co tu žije za zvěř,
bych se tu ani moc courat nechtěl. Na obzoru vidíme dlouhý táhlý hřeben pohoří Someshwar Range, což je přirozená hranice mezi Nepálem a Indií. Právě zde by měli volně pobíhat desítky divokých slonů, jak nám říká mahout. Nosorožce bohužel nenacházíme, čemuž se vlastně ani nemusím moc divit. Park je tak rozsáhlý, tak proč by se měli motat stále na tomhle kilometru čtverečním, kde každý den prochází skupina sedmi slonů stále dokola :-). Jediným větším býložravcem, který kolem nás probíhá je nějaký splašený jelínek. Dalšího jelínka nacházíme napůl
sežraného, prý od tygra, což naznačují, kupodivu pravě vypadající, stopy. Slonům se to vůbec nelíbí a troubí jak o život, což je asi největší zážitek z této jinak útrpné vyjížďky. Po víc jak hodině přijíždíme zpět a spousta lidí má problém rozhýbat odkrvené nohy. Tady to bylo na terén zajímavější než v Thajsku, ale tam to byla stokrát lepší zábava, pohodlí a vůbec celkový dojem. Nakonec jsem si díky mé pozici nad sloním zadkem alespoň rozšířil o obzory z biologie. Zjistil jsem, že velkou zvládne slon i za mírného „cvalu“, ale na malou se holt musí postát a o něco více
soustředit :-). Ztuhlý jak robot se opravdu pozvolna rozcházím. Než nás vyzvedne jeep, můžu pozorovat karavany vodních buvolů jak si to štrádují přes fotbalové hřiště k řece na příjemnou koupel. Už se taky těším jak se za chvíli vyčachtám s chobotnatci. Vyrážíme na cestu zpět a hned zkraje musíme řešit ošemetnou situaci. Akorát na mostě se potkáváme se skupinou buvolů. Je to docela oříšek, protože se chlapcům moc uhýbat nechce. Honák s paraplátkem se do nějaké akce taky moc nežene. Nakonec se daří – pozvolná jízda a klakson dělá své. Pokouším si vštípit kudy jedeme, abych se tu na odpolední procházce neztratil. A teď by měl nastat vrchol dnešního dne – koupel se slony. Čumilů je tu několik desítek, odvážlivců už míň. Jenom dobře, alespoň nemusím stát frontu :-). Není se kde převlíknout, tak je to lehce na striptéra. Počítám ale, že lidé spíš pozorují slony, než převlíkající se Evropany :-). Starý dědula starající se o výběr peněz mě přiděluje volného slona a jde se na to. Vyskočit na hřbet a šup do řeky. Tady si už mahout takticky leze za mě, protože začíná sprcha chobotem. Sprška je to opravdu festovná. Dostávám zásahy ze všech stran. Slon je docela kujón. Další kolo je už obtížnější na udržení stability. Chobotnatec se kompletně potápí, takže nakonec padám taky do vod. To je asi jediná chvilka, kdy mám lehkého lufta. Přeci jen si člověk připadá hodně maličký a zavalitelný, když se plácá ve vodě mezi takovými obry. Je to docela boj vylézt mu znovu na hřbet, ale nakonec se daří, takže se na břeh po pěti minutách vracím v „sedle“ a ne nějak potupně pěšo. Bezva zážitek. Jsem docela rád, že jsem půjčil foťák průvodcovi s jeepu, tak mě i několikrát zdokumentoval, jak řádím. Ještě jdu s foťákem znovu k řece, abych si už v „klidu“ prohlídnul osamoceného slona, který se docela dlouho sprchuje a očividně mu to dělá radost.

První kroky v Sauraha

Čeká tady už rozsáhlá grupa naháněčů, kteří rozebírají turisty z busů do jeepů. Jsem umístěn jako první a pak dlouhé minuty čekám na prudkém sluníčku jak škvarek obecný. Sauraha má jen nějakých 100 metrů nad mořem a na obzoru, sto kilometrů vzdušnou čarou, vidím Manaslu (8 163m). Tyhle výškové rozdíly jen podtrhují neuvěřitelnou členitost této země. Jsem docela zvědavý jaké nafasuji parťáky. Nakonec je to šest Číňanů ve dvou skupinách. Tak to bude tedy ještě sranda. Jedeme jen kousek mezi poli a pak se už dostáváme na asfaltku fungující jako hlavní ulice v Sauraha. Posléze se dozvídám, že co je v katastru Sauraha je vyasfaltovaný, protože to platí město z příjmů od turistů. Všechny ostatní polňačky jsou státní, takže prakticky bez údržby. Náš resort je docela pěkný a mám pro sebe veliký pokoj. Na welcome drinku se dozvídáme program. Dnes je prý už jen relax, což jsem tak trochu očekával a poté sledování západu slunce. Hřebem večera má být nějaké pozorování místních tanců, na což se mě už teď jít nechce, zvlášť když bych tam seděl sám. V návštěvní knize resortu jsou zapsaní fakt jen samý Číňané, takže moje přítomnost zde je vlastně takovou menší záhadou :-). Po pozdním veg obídku vyrážím konečně na průzkum okolí. Pendluji po hlavní ulici plné obchůdků a suvenýrů. Na to, jak je tu obrovská možnost ubytování, mě tu nepřijde zas tolik návštěvníků. Přicházím až k řece, kde je spousta restyk, tak se trošku obávám, že zde bude ten proslavený západ slunce. Na zpáteční cestě se konečně doptám na „barber shop“. Říkám si, že mám vlastně velký štěstí, že musím počkat než holič dodělá předchozího zákazníka. Vidím alespoň všechny ty procedury a nic mě snad nevystraší. Docela mě překvapilo, že i holení může být docela cestovatelským zážitkem :-). Pán, co se o nás stará, si mě nějak oblíbil a z mého oholení je vysloveně nadšený. Prý jsem nyní „handsome men“ :-). Pak už vyrážíme na ten avizovaný sunset. Je to docela slabá atrakce, kterou naštěstí zachraňuje domorodec na kanoi, který tomu lehce dodává kouzlo. Ještě procházíme přilehlé muzeum, které zpočátku vypadá taky fejkově, ale je zadarmo a něc tam i je. Číňané moc Anglicky nemluví, tak se pán zaměřuje na mě a prakticky nejde setřást. Dokonce ani na netu mě nedopřeje klid. Z večeru se pomalu stává psycho :-). Tak z večeře prchám i s pivkem na pokoj, ale i tam se pán po chvíli dobývá, protože je prý čas vyrazit na kulturní večer. Imituji, že jsem velmi tired, tak mě už konečně nechává žít.

Jízda do NP Chitwan

Ráno zas dávám osvědčenou cestovatelskou snídani – místní biskupák s banány a pak už svištím na shromaždiště turistických busíků. Podle náčrtku od chlapíka z cestovky by to nemělo být daleko, tak tam vyrážím pěšo i když v recepci doporučují taxík. Hned naproti hotelu akorát otevírá svou provozovnu holič. No to si snad dělá srandu – včera jsem ho hledal po všech čertech a on je ukryt hned pod svícnem. Z ničeho nic se z korun, které lemují jeden z hlavních bulvárů, začne ozývat orchestr šílených zvuků.
Hledám původce halekotu a docela nevěřím – větve jsou ověšený stovkami či tisíci velkých netopýrů. Takový dobrý start zvířecího safari, co by mě mělo čekat. Další atrakcí jsou čety vojáků, které díky své běžecké rozcvičce lehce blokují dopravu na hlavní ulici. První a poslední dvojičky jsou vybaveny pořádnými kvéry. Jistota je prostě jistota. Přesně na minutu přicházím ke stanovišti busíků, kterých je tu opravdu požehnaný počet. Hledám vozítko společnosti Shiva Baba. Dá to trošku zabrat protože mě přijde, že každý druhý
je nějaký Baba. Můj je dle platících Murphyho zákonů až ten poslední. Sice mám místa až na poslední pěťák, ale naštěstí k okýnku. Vlastní stroj vypadá dost nuzně, ale místa na nohy je tam tak dvakrát víc než v „luxusním“ studentovi. V sedm ráno vyrážíme na cestu. Hned zkraje míjíme velkou vodní plochu s pěknou stavbičkou. Tak sem si pak ještě dojdu pěšo. Pak se víc jak hodinu prodíráme Kathmandu, prakticky stále do kopce. Najednou jsme v horském sedle. Opouštíme hlavní město a vyrážíme vstříc venkovu. Sjíždíme nekonečný kopec v gigantické koloně busů, náklaďáků a jiných vozítek v obou směrem. Jedeme prakticky krokem za neustálého troubení. Moje pravá strana se ukazuje jako šťastná, protože většinu cesty koukám do údolí. Jelikož se tu jezdí na levé straně, tak nebožáci, co sedí nalevo, koukají převážně do kolmé stěny hned za oknem. Krajina okolo je parádní. Samé hory, pěkně zelené se spoustou terasovitých políček. Na obzoru se tyčí ledový velikáni bez náznaku mráčku. Tak to vypadá, že se v kopcích zase udělalo pěkně. Opravdu nádherná země – chtělo by to sem jezdit každý květen a říjen na měsíc na kopce :-). Postupně klesáme k pěkné a docela mohutné řece Trisuli, což je taky další možný výlet z Kathmandu. Vidíme už pár skupinek raftařů připravujících se na plavbu. Hmm taky bych se svezl. Přes řeku je několik obr vysutých mostů a lanovek stylu bedny od brambor zavěšené na laně. Co mě překvapuje více je kabinková lanovka evropských parametrů vedoucí na jednu z vysokých zelených hor. Je to pro místní asi docela atrakce, protože přilehlé parkoviště je beznadějně plné. Zajímavý pohled je i na soutok Trisuli s nějakou víc „ledovcovou“ říčkou. Ještě dost daleko je vidět rozdílná barva vody. Provoz konečně trošku řídne, když míjíme odbočku na Pokharu. Na obídek zastavujeme v pajzlíku, ale klasické momo tu mají dobré a za pakatel. Po nabrání sil nás čeká i taková „bolívijská“ pasáž – prašná šotolina a silnice vytesaná do skály vysoko nad řekou. Taková krátká death road. Následuje hustý lesík a pak, po pěti hodinách výhledové silnice, je najednou všude dokola jen rovina. Tomu se mě skoro nechce věřit. Zatím mě přišlo, že je Nepál kompletně obsazený horami. V nížině to vypadá naprosto stejně jak v Indii. Takže děsný vedro, binec atd. Po projetí velkého města Bharatpur a následného souměstí zabočujeme už na finální cíl, městečko Sauraha. Silnička se postupem času mění na polňačku a busík má co dělat, aby projel. Okolo nás jsou rýžová políčka, buvoly a vůbec zas takový jiný Nepál. Zastavujeme na území nikoho mezi poli. Prostě tu mají luxusní autobusák :-)

Návrat do Kathmandu

Naposledy se loučím se svými hůlkami, které odvedly svou práci na velké řádce túr, ale přeci jen bez těch hrotů jsou už takové marnější. Dávám je zevlounsky nesložené do koše, což se moc nelíbí ostraze letiště. Přeci jenom trochu vyčuhují :-). Chlapík je tedy odnáší s tím, že je vyhodí nějak lépe, ale nejspíš je ještě zrecykluje. Jsem usazen v malinké čekárně, která funguje zároveň jako Gate A i Gate B, což je trošku úsměvné. Jak jsem zpocený, tak je mě docela kosa. Obléct se nemůžu, protože všechno mám už v odbavené krosně. No co, ještě to chvíli vydržím a za pár desítek minut se už budu vyhřívat v Kathmandu. Těch 25-30 stupínků bude příjemná změna po nocích, kdy v lodgích klesala teplota i pod nulou. Konečně přilítá naše letadlo, které je místo lidí naložené proviantem pro nosiče. Poletí nás jen šest a všichni si sedají na pravou stranu, tak doufám, že to letadýlku vadit nebude. Rozložení hmoty není tedy moc optimální. A jde se na to! Vzlet není tak adrenalinový jak přistání, ale zase si to docela užíváme. Krajina pod námi super. I tohle třítisícový „podhůří“ silně láká na průzkum. Nakonec máme i trošku adrenalinu. Jednou s námi pěkně hodí poryv větru a paní, která byla zelená už na letišti vrhá snídani. Sedí akorát za mnou tak doufám, že vše skončilo v pytlíku :-). Zbytek letu vypadá zralá na hospitalizaci. Přilítáme za pěkného slunečního počasí a úplně s radostí si vyhřívám své promrzlé himalájské kosti. Čekám kdy přijde první typická punjabština a ona hned na letišti. Nasedáme do busíku, co nás má odvézt těch pár metrů do haly. Pěkně si to svištíme po přistávací dráze, když tu najednou si to proti nám štráduje letadlo. Chlapík to naštěstí strhává na trávník vedle :-). No comment. Málem přicházím i o krosnu, když mě nějaký pohůnek žene ještě s nějakými jinými lidmi za vozíkem s bagáži pryč z letiště. Po chvíli zjišťuji, že to jsou všechno bágly jedné cestovky, tak kvapím zpět a nakonec tam ten svůj z nějaké hromady vytahávám. Beru hned prvního taxíka a ani nemusím smlouvat moc dlouho. On ví, že už vím jaká je cena za odvoz z letiště, takže není prakticky co řešit. Je docela zácpa, tak zrovna moc nesvištíme. Nechám se nejdřív odvézt do sídla Air India, kde si confirmuju nedělní odlet. Všechno jde bez problémů, tak jsem rád, že tohle nejdůležitější mám už zařízený. Nechci nic vymýšlet, tak jedu do našeho hotýlku, kde jsme byli první dvě noci. Prý nemají už volno v tom týflým bloku B, tak musím do A. Nakonec to usmlouvávám na 13E a opravdu dostávám nadstandardní pokoj s vlastním balkonem a pěkným výhledem na Kathmandu. Takže si nakonec cesty užiji i trochu luxusu. Hned si jdu dát pořádnou sprchu, což je na první pohled údaj do cestopisu opravdu suchý, ale pro mě docela důležitý :-). Dělám chybku, když chci utišit hlad v naší fejkový hotelový restauraci, kde je řada skrytých příplatků, takže se nakonec útrata vyšplhává až na 500NR. Navíc tu tradičně strašně dlouho tvrdnu. Sem už nikdy! Pak už vyrážím do města zařídit výlet do NP Chitwan. Zastavuji hned v první cestovce, na kterou narazím a po chvíli už solím 70E za třídenní výlet „all inclusive“. Nemám vůbec chuť obíhat konkurenci kvůli pár šesťákům a porovnávat nabídky. Dle prospektů tam mají žít sloni, nosorožci, tygři, krokodýli a jiná havěť, takž se už docela těším. Mohla by to být taková pohodička na konec výpravy. Co by to bylo za návrat z treku, kdybych to neoslavil alespoň jedním pivkem Everest :-). Navštěvuji kebab haus s fejkovým jménem McDonal s ještě fejkovějším nápisem „fast food“. Čekám proklatě dlouho, naštěstí u toho pivka, na výborně opečené ostré kuřátko s konečně pořádně udělanou plackou Chapati. Jediné co se dnes nezdařilo, bylo sehnání holiče. Docela rád bych se už zbavil té mudžahedýnské vizáže. Snad to konečně zítra v Chitwanu dopadne.

Trek přes tři sedla – zhodnocení

Už jen základní údaje 15dnů, 181km, 10km výškových nahoru a dolů, tři pětitisícová sedla a dva pětitisícové vrcholy naznačují, že to nebyl trek z nejlehčích. Pro mě to byl zatím trek nejdelší jak na počet dnů i na kilometry. Navíc byl i v nejvyšší průměrné výšce srovnatelné zatím snad jen s trekem k pramenům Amazonky. Na druhou stranu byl i v něčem jednoduchý. Každý večer se spalo v lodgi, nebylo tedy vůbec potřeba stavět / bourat stan každý den, což je činnost, která hodně brzy přestane bavit :-). Takže se není ani čemu divit, že jsem na Jurka lehce nadával, když jsem ho po celou dobu vláčel na zádech a ani jednou nerozbalil. Též nebylo potřeba vařit, což ušetří spoustu času a kilogramů v batohu. Bohužel na něm člověk, mimo pár pasáží, nezažíval pocit dobrodružství z důvodu historického osídlení až téměř pod ledovce a vysokou návštěvností. Ne jako v Jižní Americe, kdy jsme šli několik dnů aniž bychom spatřili živáčka. Na druhou stranu jsem čekal, že to s turisty bude ještě daleko horší. Ano, ta hlavní trasa přímo k Everestu je šíleně přelidněná a až nepěkně komerční. V ostatních údolích okolo to už bylo daleko snesitelnější a dokonce při přechodu Kongma la jsme nepotkali za celý den nikoho a to jsme byli, mimo Anapurny, v nejnavštěvovanější části země. Co mě však dost zklamalo bylo počasí. Čekal jsem od vyhlášeného nepálského října daleko víc. Vyšlo to zhruba půl na půl, což mě přišlo dost málo. O to víc se budu možná chtít znovu podívat na vyhlídky, co mě teď unikly. Navíc jsem nabral spoustu inspirace na další, dobrodružnější cesty do těchto končin :-). Samotná příroda snad nepotřebuje komentáře. Nádherné hory, jak ty zelené dole, tak zvlášť ty nahoře ledovcové. Neuvěřitelné výhledy na všechny strany. Nabral jsem i nové zkušenosti. Poprvé zažil částečnou sněžnou slepotu – brýle fakt už budu nosit :-). Byl jsem v horách opuštěn od původních parťáků a musel jsem se s novou situací vypořádat. Tímto ještě jednou děkuji štěstěně, že jsem potkal Zdendu, Lukáše a Jirku, se kterými jsem pokračoval dál.

Trek 12 – Návrat do Lukly

Ráno se rozjíždím pozvolna, koukám z okna a ošklivé počasí mě utvrzuje v tom, že je pravý čas odejít z hor. Navíc kdyby se mě podařilo přebookovat letenku už na dnes, tak bych stihnul ještě návštěvu NP Chitwan na jihu Nepálu, kam jsem se chtěl hodně podívat. Ještě v klidu posnídám a pak už vyrážím kvapíkem. Loučím se s chortenem na kraji města, ale počítám, že ho ještě někdy uvidím. Zbylo tady ještě opravdu hodně dluhů, hlavně kvůli tomu blbému počásku. Kopec, který nám dal tak zabrat mám za 45
minut seběhlý. Až na jeho úpatí potkávám první lidi. Pak už to samozřejmě narůstá, jak vyráží cestovky z Monja. V Jorsale se musím odhlásit z národního parku, tak tam zjišťuji jak to vypadá s Johnym a Lukášem a jsem překvapen, když se dovím, že ještě nešli. Říkám si, že si dali ještě nejspíš nějaký výletík nebo jdou fakt těžce na pohodu a někde jsem je musel předběhnout. Mezi Monjem a Pakdingem je naprostý masakr. Hrozných lidí. Některé skupiny vypadají jak tlupy yaků, kterým se musí ukázat, kde se má zastavit a kde ne. Zase obdivuji nosiče, kteří tu odvádějí neskutečnou práci. Trekařů s krosnami je tu opravdu málo, téměř všichni chodí výletně. Věřím tomu, že z toho můžou mít větší požitek se neztahat, ale i vyrazit na vlastní pěst bez doprovodu guidů a nosičů má rozhodně něco do sebe. Zastavuji se zas na všech pěkných vyhlídkách, ale už prakticky nic nefotím. Poslední výšlap do Lukly dá docela zabrat, zvlášť když i s krosnou dávám jednu výpravu turistů středního věku za druhou. V městečku spíš přidávám, než abych šel na pohodu. Ta vidina dnešního odletu mě žene dopředu. Spařený jak pes přicházím na letiště a ještě než se stačím vydýchat mám velmi ochotně změněný letenky ze čtvrtka na za 30 minut, což je paráda :-). Dal jsem si tedy pěknou sportovní vložku na konec – další „dvoudenní“ štreku jsem dal za 4h40m, takže je vidět, že si tělo už zvyklo na jiné podmínky než na kancelářskou práci :-). Celkem cca 16km, do kopce 600 z kopce 1200. Při plánování treku se zdál tak nekonečný a ono to uteklo jak voda…

Trek 11 – Maratónský sestup do Namche Bazaru

Ráno není moc pěkně. Po okolních vrcholcích a hlavně v údolí je požehnaně mraků. I přesto je docela hezký pohled na východ slunce na Ama Dablamu. Jen by to chtělo stát na úplně opačné straně hory :-). Říkám si, že jsem udělal dobře, že jsem si nenastavoval budík a ještě za tmy nešel na ten Chukung Ri. Počasí jde očividně zase do kopru. Je to škoda, kdyby bylo pěkně mohl jsem si dojít alespoň k jezeru Imja Tsho (5 010m), ležícím pod Island peakem. Celkově mám takovou nostalgickou nic moc náladu. Výprava pro mě prakticky dneškem skončila. Už mě jen
čeká sestup do údolí a pozvolný návrat zpět. Klukům na rozdíl ode mě to pravé dobrodružství teprve začíná. Jak rád bych s nimi pokračoval dále. Po snídani si měníme na sebe kontakty a domlouváme pořádnou pijatiku až se sejdeme někdy v Čechách. V půl osmý vyrážím s tím, že půjdu co to dá, minimálně alespoň do Tengboche. Ještě naposledy se otáčím na naši pěknou lodge, nad kterou se na obzoru tyčí Lhotse a ostře šlapu do koní, přeci jen jsem už stoprocentně aklimatizovaný. Cesta zvolna klesá a po malých
mostečkách překonávám potůčky z ledovcových splazů. Údolí je sice nečekaně nasvícené sluníčkem, ale z mraků vyčnívá jen špička Taboche (6 495m). Po chvíli míjím „vesnici“ o jednom baráku Bibre, které jsme se včera vyhýbali jak čert kříže. O podál se otevře daleký pohled do údolí, takže vidím v dáli už i Dingboche (4 410m), rozkládající se na velké pláni. Kousek před Dingboche chvíli váhám u mostu na druhou stranu říčky Imja Khola, kde by měla vést podle mapy „alternativní“ cesta. Od pohledu jsou tam, kam až oko dohlédne, suťové
svahy, tak sázím na jistotu a jdu normálkou, což byl stoprocentně dobrý výběr. Po hodině chůze vcházím do Dingboche, což je sice docela malebné městečko s políčky a chorteny, ale zároveň je tu obrovské množství lodgí a davy turistů, takže se tu ani nezastavuji. Už jsem se holt napojil na jednu ze dvou větví vedoucí pod Everest. Tady končí romantika osamoceného pochodování :-(. Z Dingboche je první krátký stoupání a pak klesání k mostu přes říčku od ledovce Khumbu. O kus dál se odpojuje ta druhá alternativa k Everestu, takže odtud jdu už proti všem. U
krásně pomalovaného kamene s výhledem na soutok řek a turistických cest a hlavně na Lhotse, která z tohoto směru vypadá asi nejzajímavěji, dělám po dvou hodinách pochodu první relativně delší, asi desetiminutovou :-), přestávku. Dál cesta pokračuje takovou klikatější „vrstevnicí“ uzavřeným, nezáživným údolím s prvními stromy, které jsou pěkně podzimně vybarvené. Pod vesnicí Shomare klesám po neuvěřitelných jedenácti dnech pod čtyři tisíce metrů nadmořské výšky. Ve vesnici se ani nezastavuji, protože je akorát plná obědvajících karavan. Následuje další
klesání k mostu vysoko nad řekou a hvozdovitým rododendronovým lesíkem výstup 120 metrů výškových na hřeben s klášterem Tengboche (3 860m), což když se jde s krosnou a v tempu slušně zapotí. Ani se nedivím, že jsou tu všechny stromy oblezlé lišejníky, je to totiž úplně mlžný les. Po cestě jsou ještě k vidění docela fajn políčka v Deboche. Po čtyřech hodinách z Chukungu přicházím na odlesněný vrchol hřebenu, který zabírá veliký pěkný klášter Tengboche. Odtud prý mají být úžasné výhledy na Everest. Asi jo, ale jen, když se tu nepřevalují mraky jako
dneska :-). Je ještě dost brzo, abych se tu usídlil, tak přemýšlím co dál. Jednoznačně mě vychází dotáhnout to dnes až do Namche Bazaru. Myslím, že na to mám sfouknout ty dva trekové dny v jeden. Navíc si říkám, že podle toho, co mě říkal Johny na Kala Pattharu, měli jít včera nalehko z Pheriche a zpět. Tak dneska musí už stoprocentně dojít do Namche Bazaru a tam bychom se konečně mohli znovu dát dohromady (vůbec jsem netušil, že v Periche ani jednu noc nespali, ale v Dingboche a šli dnes jen ten kousek
sem). Jelikož jsem z rychlého výstupu rozhycovaný a tady vládne pěkná zima, tak se tu moc nezdržuji a vydávám se na drsný sestup 600 výškových metrů dolů už jehličnatým lesem. První vyhlídka do údolí mě prakticky sráží do kolen. Vidím téměř až do Namche a je to tedy ještě obrovská dálka. Každopádně je tenhle sestup nejhorší části celého treku, hlavně proto, že proti mně stoupají husím pochody desítky cestovek, které startovali ráno v Namche. Jedna cestovka je dokonce o megalomanských 50 turistech. Mají stejné trika, tak je možné je
zrátat :-). Jak si někdo myslí, že si může užít hory v tomhle davu fakt nechápu. Spousta lidí vypadá na infarkt i když si nese jen malý batůžek. Tenhle výstup je bez debat nejtěžším na základní trase. Jak moc jsem rád, když to vidím, že jsem hlavní cestu obcházel přes sedla a těmhle davům jsem se prakticky vyhnul. Míjím i skupinku Čechů, tak s nimi chvíli debatuji nad mapou. Těsně před koncem sestupu potkávám cestovku důchodců. Dle horských pravidel udává tempo ta nejpomalejší a ta jde fakt co noha nohu mine. Už teď vypadá na kolaps a to je ještě celý kopec před
ní. No nezávidím. Na úpatí je pár nuzných domků a taky fakt zastrčená vojenská posádka :-). A už jsem u mostu přes už hodně divokou Dudh Khosi. Nadmořská výška kolem 3 250m, takže nejnižší bod dnešního dne a tím pádem i vidina dalšího stoupání. Pozitivní alespoň je, že už všechny dnešní karavany přešly a zas je tu příjemný horský klid. Další postup je dost únavný. Nečekaně dlouhý výstup lesem a kolem vesniček a pak nekonečný traverz. Cesta vrcholí v 3 650m, takže od řeky „příjemných“ 400
výškových. Na druhou stranu, výhledy do kaňonu ve směru k Namche jsou stejně úžasné jak když jsme zkraje treku lelkovali na vyhlídce na Everest. Poslední oficiální zastávkou, kousek před Namche je stúpa věnovaná Tenzingovi Norgyemu. Nakonec i na chvíli vysvitne sluníčko a luční svahy nad propastí dostávají hned jiné kouzlo. Konečně přecházím poslední terénní záhyb a Namche mě leží u nohou. Nikdo tu není, tak se musím pochválit sám, že jsem za těch 7,5 hodiny zmáknul trasu co se chodí normálně dva
dny. Od ledovců až po lesní krajinu. Jak jsem tak rozradostněný, tak přecházím odbočku dolů do města a procházím celou panoramatickou cestu nad ním až na druhou stranu. No co už pár set metrů mě už dneska nezabije :-). Byla to slušná túra – cca 25km, 2000 metrů dolů, 700 nahoru. Jdu do „naší“ lodge, ale kluky tu kupodivu nenacházím. Předpokládám tedy, že dnes asi došli až do Pakdingu. Přeci jen měli velký náskok. Vypadá to, že je asi dost obsazeno protože za krásných 200R (50Kč) dostávám pokoj
evropských parametrů obsahující záchod i náznak sprchy. Na treku nevídané. Po pár minutách nutného vydýchání letím do restaurace. Musím se smát tomu, jak se mě tu zkraje zdály ceny vysoké, tak teď oproti vyšším oblastem velmi nízké. Objednávám si celou konvici čaje a zase výbornou pizzu. To je jediná položka co se mě po dnech konzumace stále stejných jídel ještě neznechutila. Pak razím na net a jelikož tam spisuji prakticky celý trek, tak tam krutě vymrzávám a platím víc než co jsem dal za ubytování a večeři J. Hledám ještě nějakého
holiče, který by mě vzal břitvou vzrostlý vous, ale nedaří se.