Den 25, Sapa (1 500m), Cat Cat a okolí

Na pokoji se moc dlouho nezdržujeme a vyrážíme ven. Hlavní hnací silou je docela velký hlad. Od paní z hotelu jsme vyfasovali plánek okolí, tak snad se tu neztratíme. Ani se nestačíme rozkoukat a už nás odchytávají ženský v krojích, které mermomocí chtějí prodat nějaký hadry. Jsou extrémně neodbytný a nejdou vůbec setřást. To jsem ještě nezažil. Zachraňuje nás až práh restaurace, do které se jdeme ukrýt. Přes něj se naštěstí neodvažují. Postavuji však venku a vždy rozbalí své zboží, když na ně zabloudí náš pohled. Jsou to opravdu vytrvalé obchodnice.
Někdo by řekl nejhrubšího zrna. Náhodně jsme si vybrali restauraci Pink Floyd, což se neukazuje jako úplně dobrý nápad. Než nám přinesou jídlo, máme poslechnuté skoro celé jejich CD, což nás při kručícím žaludku zas až tak netěší. Restaurace leží na hlavní uličce vedoucí do vesničky Cat Cat, kam máme taky namířeno. Stejný plán, jako my, mají bohužel taky desítky jiných cestovatelů i celé organizované výpravy vrávorajících důchodců s hůlkami, které procházejí, občas téměř ve vláčku, před restykou. Tak na tohle jsme si v Číně dost odvykli a fakt jsem nečekal, že bude ve Vietnamu takový nábuch. Jediným pozitivem je, že se
krojovaný babky nalepují na jednu potenciálně nákupuchtivou skupinu a odcházejí s nimi. Jídlo bohužel neodpovídá vynaloženému času a aniž to ještě tušíme začíná tak etapa nejhorších jídel na celém putování. Zapojujeme se do proudu turistů směřujících k Cat Cat. Vítají nás první krásné pohledy do okolí. Vesničky a roztroušená osamocená stavení leží v hlubokém údolí pod námi. Všude jsou terasovitá rýžové políčka, která sem přivádějí ty hordy turistů, včetně nás. Na druhé straně údolí, stojí jako mocná hradba,
zelený hřeben Fan Si Panu (3 143m), nejvyšší vietnamské hory. Musím říci, že to jsou asi nejhezčí takzvané zelené kopce, co jsme zatím na naší cestě viděli. Jedinou vadou na kráse je, že je rýže sklizená a krásný zelený efekt políček se nekoná. I tak je to tady moc krásné. Vesnice leží na dně údolí, tak nás čeká docela dlouhý sestup po částečně vydlážděným chodníčku. Cat Cat je malá vesnička, bohužel hlavně suvenýrová. Nuzná staveníčka jsou obložené textilem na prodej. Tím pádem ji docela rychle procházíme. Zajímavostí jsou pouze hordy černých prasátek, psů a okolo se rozkládající rozbahněná rýžová políčka s osamocenými buvoly. Přicházíme k řece, obklopenou řídkým bambusovým hájem, přes kterou je naštěstí most. Po betonovým „molu“ přicházíme k hlavní atrakci tohoto výletíku, k asi 10 metrovému vodopádu vytékajícímu z džungle. Hned za ním je pěkná malá soutěska. Tady to většina turistů otáčí a vrací se zpět nahoru, respektive nechají se vyvézt motorkáři, kterých je tu snad ještě víc, než těch černých prasátek. My ale pokračujeme dál po vydlážděném chodníčku nad pěkným údolím plném zeleně. Po
chvíli si při zpětným pohledech objeví i Sapa, která se jeví tedy pěkně vysoko nad námi. Najednou se před námi objeví brod, ale nechá se oblézt po nepříjemném blátivém svahu ke kamenům a pak po nich přeskákat. Než se k nim akrobaticky dostaneme, přikvačí malý typos s nůší na zadech a žabkách na nohách a brodem doslova prosprintuje. Trošku nás tím zahanbuje, zvlášť když se Naděnka na šutrech motá snad deset minut, než najde tu pro sebe správnou cestu, která je samozřejmě výrazně obtížnější, než po které sem šel já. Přicházíme k soutoku řek, kde chodníček bohužel končí a dál vede jen blátivá stezka stoupající prudce vzhůru. Začínám
už chápat, proč tu téměř všichni vesničané chodí v gumácích. Vidina 100 metru vysokého Stříbrného vodopádu, který by tu měl někde být, nás však žene mocnou silou kupředu. Neskutečný bahňák nás ale nakonec přinutí k potupnému ústupu. Stejně se zdá, že jdeme někam do divočiny a né k turistické atrakci. Ten chodníček nás nejspíš trošku zmátnul. Vracíme se docela zabahněný k brodu a teďka už půjdeme skrz vodu. Trošku si tím připomínám brodění řeky Markha v Ladakhu, ale tam to bylo výrazně drsnější. Konečně se mraky trhají a sluníčko pěkně prosvětluje okolí. Po kruté zimě v Číně je zase na triko. Za brodem lelkujeme a užíváme si nastálé teploučka. Za chvíli kolem nás probíhá zase klučina. S už narvanou nůší dřeva si to mastí zpět do vesnice v kopcích. Trošku jen nechápu, proč chodí až sem, když je dřevo všude okolo. Zvolna se vracíme prosluněnou stezkou zpět k vodopádu a ještě jednou, naposledy, si užíváme pohledů na říčku a bambusové porosty okolo. Největším zpestřením je rodinka, která se poctivě věnuje dřevorubecké činnosti a z kmínku seká dlouhé třísky, akorát
do nůše. U vodopádu je zase turistů jak mul v kamenolomu, tak frčíme pryč. Ještě se vyhnout popelícím se dětem, které obsadily most a můžeme se vrhnout vstříc krpálu. Motorkáři kolem nás rejdí a pozvolna jdou s cenou dolů až na 10 000D (11Kč) na osobu. Chceme si ještě pokochat krajinou za sluníčka, tak na ně pečeme i když by to bylo určitě příjemnější se nechat vyvézt, než se tu spařený vláčet do kopce. Po cestě potkávám jedno mazlivý prase, tak ho musím podrbat po štětinách :-). Sluníčko je akorát za hřebenem Fan Si Pannu, tak je to tu na
západovku prakticky nefotitelný. Snad počásko vydrží i do zítřka, kdy plánujeme celodenní túru po okolí. Konečně máme kopec za sebou a můžeme se vrhnout do nákupu zásob na místním tržiště. Prodávají tu klasické vietnamské suvenýry: kobry, štíry, mloky a jinou havěť naloženou v pálence. Jednu kobru si kupuji a doufám, že během cest tu lahvičku nerozbiji. Nerad bych, aby se mě vlnila v batožině :-). Další atrakcí je hlava psa, asi do polívky. Necení zuby z kotlíku moc přátelsky :-). Jdeme na večeři a zase se musíme vyhýbat místnímu postrachu – babkám v krojích, které jsou neuvěřitelně vytrvalé. A jejich dokolečka opakovaná hláška
"buy from me", mě bude asi dlouho znít v uších. Sedíme u prazvláštní pizzy, kterou zapíjíme solidním pivkem Tiger beer. Malé holky, co už taky prodávají, na nás celou dobu z ulice pokřikují. Navíc prodejní slogan ještě trochu zkracují na "buy me, buy me". Jedna sice vypadá hodně sympaticky, ale 15 ji ještě zdaleka není, tak se na cenu radši ani neptám :-). Každopádně se tu klidu člověk nedočká. Na zpáteční cestě kupujeme ještě pivka na večer. S jedním dědou usmlouváme velmi dobrou cenu 7000D (8Kč) za místní pivo Lao Cai. Láhve vypadají dost sešle a pivo bude nejspíš prošlé. Taky je to snad největší humáč, co jsme zatím v Asii měli. Propříště radši zůstanu u Tygra. Vyrážím na net, který je fakt lidový. Za hodinu chtějí jen 4000D (4,5Kč). Je to trochu problém se ale probojovat ke kompu. Všechno je obsazený dětmi mydlícími gámesy. Nakonec se daří, ale spisovatelskou slinu mě po chvíli přeruší výpadek proudu, tak už na to peču a frčím na pokoj. Na cimře máme sice jen 13 stupňů, ale ani nám to nevadí. Měla by to být nejspíš poslední studená noc na celé asijské výpravě. Jsme na konci prvního dne ve Vietnamu a najednou je zase
všechno tak jednoduchý. Lidi tu umí Anglicky ještě lépe než v Thajsku. Obyvatelstvo je přátelský, ale tvrdě obchodnický. Na první cenu se člověk musí jen zasmát protože je minimálně dvojnásobná. A dost lidí se pokouší o různá další šméčka. Turistů je ale strašně, Čína to byl ráj klidu oproti tomuhle.