Den 13, Vodopád Kuang Si

Na hotýlku máme nakonec ještě rozepři s dalším panem šméčkařem. Sice jsme včera domluvili cenu za nocleh 15USD, což je podle kurzu 135 000 kipů, chlapík jich však chce 150 000, což mu samozřejmě nedáváme. S krosnami jdeme do cestovky odkud v pul 12 vyjíždíme směr vodopád. Projíždíme obrovským mandarínkovým trhem, tak se hned Nadě sbíhají sliny. Dalších 30 km je už skrz laoský venkov. Můžeme sledovat vesničky a pikniková místa plná hodujících místních. Přijíždíme na obří parking který je už plný dodávek, tak očekáváme další brutální nával. U boudy se platí vstupka 20 000 kipů (39 Kč), což je tady asi standardní cena, protože tolik jsme platili jak za chrámy, tak i za ten „výhledový“ kopec. Z druhé strany vstupenky je i malý náčrtek s pěknou English poznámkou, že je „nat to scale“.
Z parkingu se jde ještě pár set metrů pěšky. Přicházíme k vodopádu a vypadá to, že jsme se nemýlili – Kousek od něj je hned narvaná restaurace a vyhlídkový mostík přes jezírko s krásnou, modrozelenou vodou. Hned při prvním pohledu mě napadne, že to tu vypadá jak v miniaturních Plitvicích. Vodopád sám o sobě je docela fajn i když vody by v něm mohlo být klidně víc. Má tak 25 metrů do výšky. Všímáme si cesty vedoucí vzhůru do jungle a tam už skoro nikoho nepotkáváme. Je to makačka lézt v tomhle vedru prudce vzhůru po nekonečných
dřevěných schodech, ale vegetace kolem je fajn, zvlášť obrovských pralesních stromů se stale nemůžu vynadívat. Jsme opravdu v království vody, všude stékají menší potůčky. S občasných průzorů je vidět kopcovitá krajina okolo, ale ta šeď je děsná. Fotit to snad ani nemá cenu. Spařený vylézáme na nečekanou náhorní pláň, kde se stezka stává nezřetelnou, tak musíme improvizovat. Snad tu nebude pod spadaným listím nějaká opuštěná mina :-). Čeká nás i brodění něčeho mezi jezírkem a říčkou, která napájí vodopád. Je to dost osvěžující. Ze shora zjišťujeme, že má vodopád celkem tři stupně a úplně celý zespoda vidět není. Takže těch, v průvodci avizovaných, 40 metrů klidně může mít. Potkáváme skupinku turistou jdoucí husím pochodem za místním guidem, tak si jako už poněkolikáté můžeme říci, ještě že chodíme na vlastní pěst. Sestupujeme druhou stranou, kde je i krátká odbočka mezi první a druhý stupeň vodopádu. Naďa jde nesupěná, protože jsme se lehce chytli, napřed a odbočku přechází, tak tam zatáčím sám. Stezka je trošku krkolomnější ale výhled stojí za to. První stupeň je
hezčí, než ten co je vidět od zdola. Pod vodopádem vede stezka podél říčky s jezírky. Opravdu malinké Plitvice i když ta voda je tu snad ještě mléčnější. Je tu spoustu zastřešených laviček pro piknikáře. Rozdělení práce je spravedlivé, ženy připravují jídlo a muži na vše dohlížejí s lahváčem Lao biera v ruce. Vrcholem jsou koupací laguny, což dost pozvedá tenhle výletík. Řácháme se hned v té první docela dlouho, téměř, samy pod malými kaskádami. Obklopuje nás krásná příroda, prostě pohodička. Po vykoupání zjišťujeme, že druhá laguna o kus níž byla ještě o fous hezčí. Poslední, takovou smutnou, atrakcí tohoto místa je výběh medvědů sirotků, jejíchž rodiče zastřelili pytláci. Je jich tu asi dvacet a vyvádějí opravdu psí kusy. Lezou po stromech, tak rychle, že se potvrzuje pravidlo, že medvědovi člověk neuteče. Sice nejsou moc velcí, ale i tak bych je nerad potkal ve volné přírodě. Hned vedle má výběh i tygr, ale ten se naším očím skrývá. U mikrobusu jsme v domluvenou hodinu, bohužel musíme všichni čekat ještě skoro půl hodinu na free intelektuální Američanku, která se jen hloupě směje. Na tržišti, alespoň testuji kynuté knedlíky, na které mám už delší dobu chuť. Jeden je
slanou náplní a druhý s kokosem, docela fajn.