Den 22, Shangri la (3 300m)

Po 12 hodinách mrtvolného spánku v ledové cimře nás budí zvláštní vyzvánění. Taková ta esoterická tibetská hudba, kterou si pamatuji z Ladakhu. Jdu se podívat k oknu a oni to nejsou žádní mniši, ale popeláři! Mají tu o dost lehčí práci než u nás. Jen pouštějí muziku a lidé se jak včeličky slétávají a hází pytle s odpadem sami do vozu. Co mě už míň těší jsou vločky sněhu poletující po okolí. Vypadá to, že v nejsevernějším místě naší asijské výpravy není zrovna dvakrát letně. No co bychom chtěli na okraji Tibetu v únoru že :-). Je jasný, že to tu dneska obejdeme a
večer pofrčíme už zpět na jih. Na tuhle zimu zde panující výbavu rozhodně nemáme. Původní plán pojezdit okolní pláně a jezera na kolech se stává zcela nereálný a i výpravu pod posvátnou nejvyšší horu Yunnanu, Kawagebo (6 740m), necháme někdy na příště i když je jen 100km daleko. Stejně bychom neměli čas ji obejít, tak jak to dělají mniši na slavné pouti. Vyrážíme ven s jasným, přímočarým cílem – sehnat peníze, koupit jízdenku na večer do Kunmingu a zaplatit hotel. První šok nás čeká hned zkraje dne – málem se na nás vrhají nějaký zdivočelí psi, co
pobíhají volně po hotelu. Doufám, že už tu nebudou, až se budeme vracet. Zjišťujeme že autobusák, kde jsme včera vystoupili je zároveň terminál, ze kterého odjíždějí busy do Kunmingu, což se nám dost hodí. O kousek dál potkáváme dva světoběžníky na kolech, kteří sem přijeli kdoví odkud. Oproti nám jsou ale silně nabalení. Za poslední šušně jdeme koupit placky, co tu opékají tři ošlehané Tibeťanky. Každá tu má svůj vozík. Jako na potvoru jsou před námi všechny placky vykoupený, tak alespoň koukáme jak matlají další várku. Jsou dost dobrý. Sem si určitě ještě přijdeme přidat :-). Dále nás zaujmou hustá

řeznictví. Masa visí na hácích před obchodem. Zvlášť smutné jsou hlavy yaků, kteří neměly to štěstí, aby byly atrakcí pro turisty a skončily u řezníka. Přicházíme pěšky na náměstí s koníkem, kde se střetávají všechny tři místní linky MHD, a konečně vidíme první banku. Samozřejmě nás posílají jinam, tentokrát do zemědělské. Po cestě zkoušíme, spíš jen tak ze srandy další čtyři, ale prostě v tomhle městě mění prachy jen zemědělci. Tentokrát je výměna neskutečně rychlá, tak netuším proč jsme napoprvé museli

vyplňovat tolik papíru. Svět je najednou nějaký lehčí, když je plná peněženka. Člověk může filosofovat jak chce, ale tenhle svět je opravdu o prachách. Už s větším klidem se rozhlížíme po okolí. Moderní zástavba však není moc zajímavá, ale je vidět, že už jsme zase někde úplně jinde. Sice jsme od oficiálních hranic provincie Tibet ještě asi 100km daleko, ale už to tu má ty správné tibetské propriety. Jsme vysoko na náhorní plošině. Na okraji města je obrovský klášter. Chortenů a modlitebních vlaječek je tu též nespočitatelně a hlavně zde žije 80% Tibeťanů. Tibet je obrovský kus planety, protože do hlavního města Lhasy je to ještě 1000 km busem a k jeho západní hranici, kde jsme byli loni s Ivanem je to neskutečných 2 100km vzdušnou čarou. Vůbec se pohybujeme v takové pohraniční oblasti. 150 km vzdušnou je to do divokých oblastí severní Barmy a 230 km do podobně divokého indického státu Arunchal Pradesh. Trojmezí Číny, Indie a Barmy tvoří těžko dostupná hora Hkákabo Razi (5 881m), zdolaná poprvé až v roce 1996.. Přeci jen jít měsíc džunglí do basecampu není pro každého :-). První takovou turistickou vycházku si děláme k malé gompě na zalesněném kopečku. Odbočka k němu je kousek od velikánské zajímavé budovy nezjištěného účelu na hlavním bulváru. Chrám je samozřejmě ověšený modlitebními vlaječkami, ale jeho okolí je dosti pochmurný. Na půl záchod na půl smeťák. Do toho to počasí, co dnes panuje. Prostě je to tu na solidní depku. Samozřejmě, že tu není ani noha. Na chortenech jsou hromádky kamenů od poutníků, takže taky přidávám. Ještě chvíli pokračujeme ve výstupu na kopec nad chrám, ale přibývá sněhu a Nadě se moc dál nechce, tak to po chvíli otáčíme. Stejně to vypadá, že je vrcholek zarostlý. Musí nám tedy stačit výhledy od chrámu, které potvrzují, že nové části Shangri la moc nezaujmou. Na zpáteční cestě k hotelu kupuji modlitební vlaječky, aby ty ladáckhý co mám už doma nebyly tak samy samotinký. Naďa si je kupuje taky a u babek usmlouvává daleko lepší cenu než já, tak ji budu muset asi vysílat na nákupy i pro mě :-). Neodoláváme a fotíme asi tři řeznictví. Je to fakt pastva pro oči. Stavujeme se na terminálu a kupujeme lístky za 181Y (445Kč) na další spací štreku. Do Kunmingu je to odtud klasických 12 hodin jízdy a 625km. Na poledne jsme v hotelu, kde platíme účty, vyzvedáváme dolary a ukládáme krosny na večer. Konečně máme za sebou všechny povinné věci a teď můžeme konečně vyrazit na hlavní atrakci Shangri la.