Severní Thajsko se ukázalo jako opravdu dobrý startovací bod našeho asijského „dobrodružství“. Příjemní a přátelští lidé mající chuť pomoci, často navíc Anglicky mluvící. Mezi většími městy funguje levná a častá doprava, na rozdíl od dodávek v odlehlejších částech země, kde si člověk buď připlatí nebo musí čekat někdy i dost dlouho. Všude spousta ubytování od 200B (106Kč) za dvojlůžkový pokoj bez klimatizace. Navíc výborná a levná kuchyně ve stáncích na ulici. Všudypřítomné buddhistické chrámy a mniši v žlutých či oranžových hábitech dodávají cestování další porci exotiky.
Nejvíc se nám líbil akční den v Mae Wang, kdy jeden zážitek střídal druhý. Prohlídka Shukotaie na kolech byla taky velmi podařená a musím se přidat k většinovému názoru, že Shukotai je hezčí než Ayutthaya i když tam byl zase nejkrásnější chrám Wat Chai Watthanaran. Lopburi se svými opicemi je spíš takové live zoo a nebaví moc dlouho, pokud člověk není fotograf zvířat. Ten se tu může vyřádit neuvěřitelně. Na národní parky na severu je potřeba vyhradit alespoň dva dny na každý, což jsme my nestíhali. Osobně se mě zdál potenciálně zajímavější liduprázdný Doi Pha Hom Pok u Fangu než profláklý Doi Inthanon u Chiang Maie. Trošku klaustrofobická prohlídka jeskyně Chiang Dao stále též za to. Krajina okolo Mae Salong si úplně říkala o půjčení motorky alespoň na jeden den a projet si okolí plné zelených kopců, čajových plantáží a vesniček horských kmenů, kde se stále žije postaru a nejezdí tam cestovky na lidský cirkus. To mě mrzí asi nejvíc, že jsme nepodnikli. Nejvíc nás zklamal asi Zlatý trojúhelník, ale kdo sem přijede obrněný proti davům, za pěkného počasí, může si užít pěkné pohledy na Mekong. Muzeum opia stálo za prohlídku.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat