Den 21, Tiger Leaping gorge

V 6:45 ráno nás čeká krutý budíček. Venku je ještě tma, kterou chceme zákeřně využít pro proklouznuti do soutěsky, ale teď se nám do té zimy vůbec nechce vyrážet. Nakonec se přemáháme a sbíháme dolů. Zde zjišťujeme, že je hotel zamknutý a navíc je tu i bytelná mříž. Tak to je tedy zrada! Pobíháme po hotelu a děláme schválně rámus. Nakonec se nám podaří probudit chlapíka, který se tváří jak vyoraný křeček. Pán Křeček je bohužel trouba, otvírá mříž a téměř sprintem mizí do svého pelechu. My však
potřebujeme vrátit klíč od pokoje, dát krosny do úschovy a z hotelového depozitu vybrat 30Y, co jsme tam museli včera uložit. To jsem se ještě vlastně nezmínil, ve většině čínských hotelů chtějí někdy i docela velkou částku jako zálohu. Nejspíš pro případ devastace pokoje. Jdu ho tedy znovu zburcovat. Netváří se zrovna dvakrát nadšeně. Dokonce poprvé probíhá kontrola místnosti před návratem zálohy. Sice nám přišlo, že bylo v cimře zima, ale přeci jen ji ta klima trochu vytopila, protože když se do pokoje vracíme, zdá se, že je tam docela sauna a Křeček se vrhá téměř plavným skokem, aby ji vypojil :-). Krosny jdou
do zaprášeného kamrlíku. No hlavně, že se s nimi nemusíme na téhle celodenní túře tahat. Než jsme vše zařídili, tak se rozednilo. Kvaltujeme tedy jak o život k výběrčí boudě. Je 7:55, takže takový psychologický čas, že by někomu mohla za 5 minut začít směna :-). V budce se už svítí, ale venku nikdo není, tak jak lumpové procházíme dál. Přitom se samozřejmě modlíme k Money Buddhovy. A pak, že jsou Češi ateisté :-). Teprve za zatáčkou si trošku oddychneme. Tak co by nás tedy dnes mělo čekat? Docela dlouhá túra nad možná nejhlubší soutěskou na světě. Budeme mít výhled na naše známé pohoří Julong Xue Shan (5
596m) na druhé straně řeky. My budeme kráčet ve svazích o malinko menšího pohoří Haba Xue Shan (5 396m), které Jang-c'-ťiang svírá z druhé strany. Haba znamená v jazyku Naxi zlatý květ, Shan jsou hory a Xue jak už taky víme sněžný, takže budeme kráčet ve sněžných horách Zlatého Květu. Tady těch romantiků stylu Karla Hynka běhalo po místních horách asi povícero :-). Bohužel se po dnech krásného počasí zatáhlo a budeme nakonec rádi, jestli nezmokneme. Na téhle túře se sluníčkem kochat nebudeme, což je
tedy dost velká škoda. Podle náčrtku, který mám z netu, a jenž už předem vypadá lehce haluzně, by kousek za budkou měla být odbočka do kopce, tak hned na první cestě zahýbáme. Za chvíli míjíme rozcestí, tak se řídíme starým ladackhým heslem "follow the horse shits". Po chvíli přicházíme na oficiální chodníček, na který se ofiko zahýbalo až o fous dál. Takže nám dnes podruhé padá kámen ze srdce. Začátek treku je docela rozporuplný, stoupá se křovisky a okolo cesty je všude binec.
Konečně se otevírají první pohledy do údolí, zatím ale jen do toho našeho přítoku. Ve svazích hor jsou malé vesničky s krásně zelenými terasovitými políčky. Kopcem vystoupáme do první vesnice po cestě. Je tu pár stavení a mezi nimi rostou krásné bambusy. Cestičky se tu rozbíhají, tak moc netušíme kudy se dát. Nakonec vybíráme tu, která směřuje nad vesnici a je docela prošláplá. Kousek dál je i první pořádná vyhlídka (2 222m) na soutok Jang-c'-ťiangu s naším noname přítokem. Máme už nějakých 350 výškových metrů v nohách. Po chvíli se dostáváme na pustou stráň, kde je snad milion
cestiček. Vydáváme se tou, která vede zhruba po vrstevnici. Je to taková hnusná křovinatá stezka navíc bohužel za čas končící ve skaliskách nad roklí. Tak tudy to rozhodně nepůjde. Vidíme odtud alespoň správnou cestu, která vede asi 80 výškových metrů pod námi. Buďto jsme se na ní měli už napojit ve vesnici, nebo je normální na ní těch pár desítek metrů sutí sešvihat. Pěkně jsme si tedy zašli, hlavně z časového hlediska. Vracíme se a přitom potkáváme chlapíka se stádem koní, jak kráčí tou naší slepou stezkou. Tak to je tedy záhada, kam směřuje. Možná chce napodobit
Šemíka a s koni skočit do rokle. Dlouho sestupujeme na legální chodníček. Po něm už je to lahoda. Po dalších deseti minutách mírného stoupání se dostáváme za záhyb a konečně se otevírají opravdu krásné pohledy na hory. Stěny se téměř kolmě zvedají od Jang-c'-ťiangu, který si v klídku šumí hluboko pod námi. Po 2,5 hodinách túrování přicházíme k ceduli, která ukazuje, že nám do cíle zbývá ještě 7 hodin. Tak to je tedy mazec. Ani jsem nečekal, že to bude taková dálka. Jdeme vesnici s velkou spoustou pěkných terasovitých políček. Nachází se tu i Naxi guesthouse, do kterého nás včera lanařil chlapík. No to bysme si s krosnami pěkně dali. Je to spíš
dobrá možnost ubytování pro ty, co jdou z druhé strany, víc na pohodu, a už se jim nechce dál. Po chvíli náa čeká nejtěžší část cesty, výstup zvaný 28 bends. Asi podle počtu tornátek, které musíme vyšplhat. Je to docela makačka – 600 metrů výškových v kuse. Naděnka lehce reptá, ale naštěstí se nevzdává. Poprvé dneska vykukuje sluníčko. Paprsky se prodírají skrz mraky nad horami a jak reflektory nasvěcují krajinu. Parádní divadlo, škoda jen, že netrvá moc dlouho.
Vrcholem je ostroh 2 645m vysoko nad řekou, která se tu neskutečně zužuje a s hřmotem protéká nejužším místem soutěsky. Odtud se jeví
jen jako nějaký malý čůrek. Tak odtud měl nejspíš skočit ten bájný tygr 15 metrů do dálky a zachránit si život před lovci. Je to i nejvyšší bod celého treku. Vlastně jsme ve stejný výšce jak před pár dny nad Dali v Cangshanu, akorát, že tady jsme si na tu výšku solidně mákli. Je to tu na sváču jak dělaný, tak tu chvíli zevlujeme a užíváme rozhledů po okolí. Dál pokračujeme i lesními pasážemi s bambusovým porostem. Počasí je takové aprílové. Chvíli vykoukne sluníčko, chvíli spadne pár kapek. Na náčrtku vyznačený vodopád je jen takový říční čůrek
stékající po svahu. Mimo jedné opravdu pěkné vyhlídky na další pokračování soutěsky a dalším pohořím za ní je to taková slabší část túry. Přicházíme do další vesničky a v Tea Horse Guesthouse děláme zastávku na zasloužený obídek. Taky dokupujeme docházející vodu. Naďa tu skotačí s malým bílým štěňátkem a má chuť si ho vzít sebou, což by jistě velmi zpestřilo následujících víc jak 40 dnů, co nás v Asii ještě čekají :-). Odtud pokračujeme už víceméně po vrstevnici směr Half Way Guesthouse, který je už
naštěstí za polovinou treku a ne v půlce, jak hlásá název. Na kamenech a skálách nás stále doprovázejí šipky zvoucí ke guesthousum. Boj o turistu je tu docela mocný. Nad vrcholky začíná sněžit, u nás je zatím relativně fajn. Dostáváme se i do kamenitějších pasážích, kde je stezka vysekaná ve skále. Otevírají se daleké pohledy zpět a je vidět, že jsme ušli opravdu už lán cesty. Solidní jsou prašné stezky a silničky stoupající v nespočetně zatáček do vesniček nad řekou. Těsně za Half Way Guesthousem je podle mě nejhezčí část celé cesty. Ze stezky jsou úžasné
výhledy na až hrozivé hory, strašně moc nás převyšující a zároveň na řeku, která je zase hrozně moc hluboko pod námi. Kousek nad řekou se divoce vine silnička, po které nás doufejme někdo odveze zpět do města. Moc velký provoz tedy na ní zatím nevidíme. Míjíme první dva turisty, což mě docela štve. Už jsem se pomalu těšil, že budu moc napsat, že na zázraku čínské přírody nebyla ani noha. Jsou to ale Číňané, tak se to vlastně nepočítá :-). Musím se smát, protože se chlapík ptá jak daleko je dokonce. Snad ho ani nemá cenu strašit, že ještě víc jak 6 hodin chůze. No vypadá to na typickou oběť nějakého guesthouse. Protože tenhle to dnes nedojde, za světla rozhodně. Čeká nás taky i nějaké dobrodrůžo. V cestě nám stojí vodopád, tak skrz něj musíme proskákat. Za slejváku to tu musí být docela divoký. Těsně před vodopádem je nejkrásnější výhled celé cesty, opravdu beroucí dech. Následuje výstup na malý ostroh, kde brutálně fouká. Taková jediná větrná hůrka na celé cestě. Musím se držet pevně skály, aby mě to nesfouklo o půl kilometru níž. Na tomhle místě bych se asi s malými dětmi bál jít. Dále po mostečku musíme přejít boční soutěsku.
Míjíme i osamocené staveníčko s tibetskými vlaječkami. Že by mini gompa nějakého uprchlíka?Z vyhlídky už vidíme naši cílovou stanici Tinas Guesthouse (2 045m), ležící rovnou u silnici. Je to už jen kratší sestup s rozlučkovými pohledy po okolí. Byla to nečekaně těžká tura. Šli jsme to 8 hodin a 45minut, což je ale rychleji, než kolik ukazovaly cedule. Putování nad soutěskou byl úžasný zážitek i přesto, že počasí zrovna moc nepřálo. Podle náčrtku vyplívá, že se tenhle výlet nechá udělat i jinak. Vyjet z Lijiangu do glacier
parku a místo návratu do města pokračovat podél hor dál, až k přívozu přes řeku, který je už jen o kousek dál. Přespat třebas v Tinas Guesthouse a druhý den dát přechod nad soutěskou z druhý strany. Jedinou nevýhodou této přímočařejší cesty je nutnost táhnout sebou krosny. Taky se dá odtud po proudu pokračovat dál soutěskou až do vesnice Haba (2 700m), odkud se vychází na nejvyšší horu pohoří Haba Xue Shan (5 396m). Možnosti pro treking jsou tu prostě nepřeberné a za lepšího počasí bych určitě preferoval delší dvoudenní túru v této krásné krajině.