Den 1, Přesun do Perského zálivu

Lidi na mě koukají stylem „co se to tu zase motá za pošuka“, když kolem půlnoci přicházím na Florenc v sandálech jak nějaký zewl. Tak trochu se není čemu divit, přeci jen to není standardní obuv na chladné únorové noci. Naděnka doráží chvíli po mě, takže jsme komplet.
Nasedáme do busu a v 0:15 vyrážíme směr Vídeň. Tak teprve teď můžu říci, že kostky jsou vrženy a velká cesta opravdu začíná. Jízda noční Prahou je o docela velký fous příjemnější než ve špičce. V opuštěných Roztylech nabíráme nějakého nešťastníka a pak už nás pohlcuje naše krásná dálnice D1. Pokoušíme se trochu zabrat, ale moc se kupodivu nedaří. Od kožených sedaček mám za chvíli spařený záda, tak stále netuším, proč se jimi SA tak chlubí. V Brně jen přehazují ceduli a rázem je z vnitrostátní linky mezinárodní, takže takový menší podvůdek.
Poprvé si užíváme Schengenu, když hranicemi projíždíme bez zbytečných průtahů. Rakousko se tím pádem stává prvním státem na cestě i když jen s visačkou tranzit. Ve Vídni stavíme nejdříve na zastávce Nord-Praterstern, což je docela tejfní místo a takhle ráno bych se tu tedy moc poflakovat nechtěl. Dál nás z celého busu pokračuje už jen devět. Pak už jen docela dlouhé dálniční motačky a flughafen je na dohled.
Na místě určení jsme už v 5:20 ráno, což je skoro o půl hodky dřív, než slibuje jízdní řád. Jsem tu poprvé tak vyrážíme na obchůzku. Nejsou tu téměř žádné sedačky, tak místa na zewling nacházíme až po dlouhém hledání na terminálu2. Zde se natahujeme jak sociálové a lehce pospáváme, záda samozřejmě pěkně úpí.
Víc jak 6ti hodinové čekání na odlet se zdá klasicky nekonečný. V 11:50 konečně udeřila naše hodina a vzlítáme směr Perský záliv. Naděnka chce sedět mermomocí u okna, ale potom co si z výšky prohlídneme Vídeň a Dunaj mizíme do mraků a představení končí. Valnou část cesty letíme nad mraky, takže je vidět kulový. Jen co však vstoupíme do vzdušného prostoru Turecka, se vše rázem, jakoby mávnutím kouzelného proutku mění, a my vidíme zasněženou náhorní Anatolskou plošinu a vulkány ve středu země. Letušky jsou nejspíš z Filipín a jsou to opravdu kočky, tak je trošku boj zda koukat ven či na ně. Ke všemu nám servírují výborný jídlo i s pivkem, čímž mě muslimové mile překvapili, takže Qatar airways můžu jen doporučit. Noční jízda busem se na mě docela projevuje a já vytuhávám někde u hranic se Sýrií a probouzí mě až krásný západ slunce nad nekonečnou pouští v Saudské Arábii. No, abych byl úplně přesný tak mě neprobudil ten západ, ale servírování sváči s dalším pivkem :-). Do Kataru přilétáme chvíli před sedmou už za černočerné tmy a plachtění nad nasvícenými mrakodrapy a bazény stojí za to. Nebýt ropy, tak tu asi není vůbec nic a místní kluci by tu místo sporťáku řídili maximálně velblouda.