Den 22, Shangri la - Historické centrum

Za čtvrt hodinu jsme na druhé konečné, která je u starého města, takže je to opravdu správná turistická linka. Zbytek města nepůsobí nijak zajímavě, ale historické centrum obstupující malý kopec je moc pěkné i když naprosto pusté. Místní sem nechodí a turisté zatím nejsou. Obchůdky a restyky tudíž zejí prázdnotou. Kolem centra jsou závory, tak to tu nehyzdí ani nějaké odstavené verky v uličkách. Hned u vstupu visí hustý propagandistický billboard. Krásný západ slunce nad horou Kawagebo, takže ji alespoň takhle vidíme, a u ní vyobrazený čtyři významní komunistický pohlaváři počínaje Mao Ce Tungem.
Kluci tu slaví krásných padesát let 1957-2007, kdy bylo krvavě potlačeno povstání tibetského lidu a dalajláma odešel do exilu. Těsně pod vrchem kopečku na nás vykoukne veliká zlatá válcovitá věžička, které jsme si všimli už ráno. Teprve teď nám to dochází, to není žádný monument, ale to avizované gigantické modlitební kolo. Kopeček musíme však nejdřív obejít, abychom se dostali na oficiální schodiště vedoucí do chrámu. Svatostánek není špatný, ale naše pohledy se spíše upírají na to kolo. Je to
opravdový obr. Je vysoké deset metrů a čtyři široké. Docela se jen divím tomu, že když je největší na světě, že nebylo postavený ve hlavním městě Lhase, ale tady. I když proti němu vypadá člověk jako trpaslík, tak se ho, jen tak ze srandy, pokouším roztočit. Dřu jak bejk a ono se nakonec daří. Zvolna se odlepuje a pak už to jde docela v pohodě. Jsou odtud docela pěkné rozhledy po okolí. Je vidět i Sumtseling gompa na obzoru. Zajímavé je to tady hlavně tou tibetskou kulturou, protože ta nevýrazná kopcovitá krajina okolo, moc za srdce nevezme. Cestou zpět míjíme
net cafe, ale téměř nic zase nefunguje. Čínský net, to je tedy marnost největší. Máme už docela hlad, tak náhodně zalezeme do první restaurace po cestě a tam nás překvapí obrovské hořáky na stolech. Ještě než se stačíme rozkoukat přijde obsluha, jak jinak než v péřovce a prý jestli chceme „Yak hot plate“. Je to sice drahé, ale chceme to zkusit. Zvlášť, když je co oslavovat. Dneškem zakončujeme první třetinu cesty po Jihovýchodní Asii a jak Naďa zdůrazňuje hlavně zakončujeme cestu na sever :-). Už nás čeká jen a
jen cesta na jih, až pod rovník do Indonesie. Klepeme tu v restauraci kosu, tak se nám ta představa dálného horkého jihu zdá téměř až imaginární. Trošku si dobírám Naďu, zda to není lehce amorální před chviličkou osedlávat yaka u kláštera a za chvíli si z něho dávat pečínku :-). Paní přináší obrovskou mísu, kterou dává na hořák. Obsah nevypadá zrovna dvakrát vábně a skoro nic v tom neplave, tak si říkáme, co jsme si to zas objednali za humus. Naštěstí chlapík vyndává obrovskou šrůtu yaka smolaře a řeže ji na malé plátky. Po chvíli nám přináší horu
syrového masa. Koukáme trochu vyjeveně, co jako s tím. Paní nám to naštěstí názorně ukazuje. Syrové maso se postupně hází do mísy a až se uvaří, tak vyplave pěkně nahoru. Pak se už jen namáčí do sosu. Je to dost dobrý a opravdu zajímavý kulinářský zážitek! Máme ještě docela dost času tak okukujeme obchody a supermarket. V žádné budově se netopí a všude mají dokořán otevřené dveře, nejspíš aby byla zima uvnitř ještě větší. Taky holky za kasou sedí silně nabalený. Po cestě zpět na hotel míjíme pojišťovnu, která je
komplet esteticky polepená obrovskými plakáty dopravních nehod a zmasakrovaných lidi. Zvlášť rozmašírované autobusy v roklích s hromadou lidí v pytlích člověka moc před nočním přejezdem nepovzbudí. Bereme si krosny a na terminálu doklepáváme poslední minuty kosy před naloděním. Doufáme, že zítra v Kunmingu bude už výrazně tepleji. Sice jsme tu brutálně vymrzli, ale i tak to stálo za to sem dorazit a okouknout další ze tváří Číny.