Den 21, Cesta do Shangri la

Trek jsem zvládli ve zdraví, ale jak se teď dostat zpět do Qiao Tou? Po silnici je to kolem 15km. Na to už teď nemáme sil a navíc bychom to za světla rozhodně nestihli. Takže nám nezbývá nic jiného než stop, či taxík. Zároveň jestli se nám dnes nepoštěstí odjet do Shangri la, tak jsme totálně namydlený, protože peníze máme buďto na lístky na autobus nebo na jeden nocleh. V díře jako je Qiao Tou totiž není žádná banka, kde by se nechalo vyměnit. Dnes to bude asi dost v rukách osudu.
Před Tinas Guesthousem postává paní, která nás překvapuje svoji Angličtinou. Taxík prý zajistí, což je fajn, protože jak vidíme, nic tu jinak prakticky nejezdí. Teď se máme posadit do restaurace, dát si čaj a odpočívat. Čekáme skoro pul hodiny, tak se jdu podívat ještě na most za restauraci. Překlenuje boční soutěsku a víc jak 200 metru pode mnou je vidět zdivočelý Jang-c'-ťiang. Naďa už to nevydrží a jde se optat, kdy přijede ten taxík. Oni prý, že čekají na nás až dopijeme čaj. Pojedeme autem, co tu celou dobu stálo. Ach jo.
Chlapík nás trošku překvapuje cenou 80Y (197Kč), což je na místní poměry docela dost peněz. Ale jsme v situaci, kdy nám nezbývá nic jiného, než to vzít a moc nereptat. Celou cestu zpět jsme hodně nervózní, protože jestli nás na začátku rokle zastaví na kontrolu ticketu, tak už nebudeme mít ani na zaplacení tága. Snad nás náš nový bůh Money Buddha zachrání :-). Na velké časti silničky chybí asfalt a je hodně poničena sesuvy kamenů z hor. Docela začínáme chápat řidiče, že se mu jen za pár Yunanů jet nechtělo, zvlášť když nazpět pojede prázdný. Blíží se výběrčí bouda a my máme srdce až v krku. Naštěstí tu už nikdo není, takže jsme neskončili ve vězení pro dlužníky. Po zaplacení táxíku nám zbývá opravdu nuzný obnos, ale na bus do Shangrila la by to snad vydat mělo. V hotelu rychle vyzvedáváme krosny a letíme zpět k silnici. Už je docela pozdě, lehce po 18 hodině. Ptáme se chlapíka, co tu postává, zda neví či ještě něco pojede. Kouká na hodinky a tváří se tak, že už asi ne, ale v ten okamžik přichrastí bus. Děsná náhoda. Přijít o 30 sekund později, tak je naše budoucnost nejspíš úplně jiná.
Už jen 90 km cesty nás dělí od hranic etnického Tibetu. Lidí nám ukazují, že se má platit 20Y (49Kč), ale pohůnek po nás chce 30Y. Dáváme mu těch 20 a ani o chlup víc. Chlapík trochu hudruje a nasupeně odchází. Lidi okolo se mu smějí, že nás nevypekl. Pokračujeme nahoru údolím, našeho „bezejmenného“ přítoku, takže máme dnes opravdu kaňonový den. Po chvíli míjíme i malou přehradu. To by nebyla Čína, abychom nebyli svědky nějaké nehody. Jeden náklaďák vjel druhému dobrákovy až na korbu.
Najednou začínáme brutálně tornátami stoupat a pomalu se objevující sněhové políčka naznačují, že zde ještě zima neskončila. Údolí je po chvíli hluboko pod námi a nám se otvírají čím dál lepší výhledy. Pozvolna vyjíždíme na náhorní pláň. Připadám si tu jak někde u nás na Vysočině. Kolem nás jsou menší kopce porostlé jehličnany a všude okolo je nasněženo. Už jen běžkař v pumpkách mě tu chybí k dotvoření české zimy. Najedenou se v kraji objevují chorteny a modlitební vlaječky. Je jasný, že Tibet je tu. Krajina okolo nevypadá vůbec mírumilovně. Padá šero a celkově je hrozně nevlídně. Ke všemu má náš driver stále otevřený okno, tak jsme silně prokřehlý v našich letních ohozech připravených na tropické teploty v okolí rovníku. Mačkáme se k sobě a na klínu máme bágly, abychom alespoň částečně zmírnili vichr pouštěný sem tím otužilcem za volantem. Vzduch je v buse tentokrát opravdu fresh. Začínám si říkat, že asi byli lepší ty teploučký zahulený linky.
Najednou začínáme sjíždět do osvětlené kotliny. Tak to ty kopečky byly asi o fous vyšší než na Vysočině, když do města, které má nadmořskou výšku 3 300 metrů, sjíždíme z kopce :-). Napojujeme se nejdřív na 6pruh a pak na 4pruh. Vypadá to, že jsme ve městě předlouhých bulvárů. Stojíme na každým rohu a postupně vykládáme lidi. Řidič už ani nezavírá dveře, tak jsem zmrzlý jak vnitřek vozu family frost. Tak trochu přemýšlíme, kde jako může být centrum, ale ulice jsou tu jedna jako druhá. Už to nemusíme řešit, jsme na konečný na autobusáku. Ukazujeme řidičovi mezinárodní posunek pro spaní a on naštěstí není hlava zabedněná. Odváží nás busem :-) ještě asi dvě stě metrů za roh a předává nejspíš spřízněné slečně. Ta nám nabízí místnost za, na Čínu rekordních, 50Y (123Kč). Bohužel jsme takový sociálové, že ani tak málo už nemáme. Vytahuji 50USD jako deposit, než zítra vyměníme v bance, ale vůbec nechápe s jakým papírem to tu šermuji. Chybí na něm totiž to podstatné, vyobrazený Mao v plné síle :-). Naštěstí běží pro místního znalce English, se kterým vše dohodneme. Dnešek nám tedy nejen pěkně procvičil svaly na nohách, ale ani nervy nenechal ušetřený.
Jsme v lehké euforii, že vše dnes dobře dopadlo a hlavně že nebudeme muset spát někde na ulici. Koukám na teploměr, který nás v Číně stále jen děsí. Ukazuje rekordních 5,5 stupňů v našem pokoji. Hotýlek tedy není zrovna dvakrát prohřátý :-). Ve všech hadrech, co mám, lezu do spacáku, který není určený ani na český léto. Na to přehoz na postel, peřina a deka. Snad to do rána přežijeme.