Den 8, "Trek" okolo Mae Salong

Na apartmánu si dáváme asi půlhodinku odpočinek, při kterém zjišťujeme, že jsme se kupodivu lehce spálili. Podle náčrtku to vypadá, že kousek od našeho sídla začíná zhruba 4km okruh po okolí, tak se na něj s vervou vydáváme. Od silnice je vidět náš první cíl – zlatá pagoda na kopci. Thajci se tu se stromky moc nemazlili. Vyklátili celou stráň, aby bylo na pagodu pěkně vidět. Z tohoto pohledu by si zelení asi lehce trhali dredy. Začátek stezky je lehce brutální – solidních 718 schodů. Tohle schodiště než věřící vyšlápnou, tak si můžou předříkat všechny modlitby, které znají. Tak trošku se už opakuji, ale nemůžu jinak než napsat, že k pagodě dorážíme zase spařený a i žíznivý asi to už k téhle oblasti patří. Výhled ale stojí za tuhle námahu. Celý kraj máme před sebou jak na dlani. Krásně je vidět rozdíl mezi, na místní poměry, honosnými městskými domky roztaženými jak had kolem silnice a prostějšími vesničkami horských kmenů na kopcích okolo. Původní pralesní vegetace je v téhle oblasti už poskrovnu. Zbyla jen na nejvyšších místech kopců. Jinak je vše vykláceno na políčka a plantáže čaje. Je vidět i spousta
čerstvých, černých spálenišť. Dneska vidíme poprvé na obloze nějaký mraky a to jsme v Thajsku už týden. Každopádně ty beránci vypadají lépe, než ten šílený oparo-smog více na jihu U pagody postává starý Thajec, který je úplně v Jiříkově vidění z našeho sportovního výkonu, zvlášť když sem vede z druhé strany silnice. Respektive silnice zde vede téměř kamkoliv, lidem se asi moc po svých chodit nechce, zvlášť do kopce. Ptá se nás kam máme dál namířeno a když mu ukazuje ještě víc do kopce, tak nám běží do auta pro láhev vody. Lidi tu jsou
vážně skvělí. Samotná pagoda je impozantní, mě se asi víc líbí naproti stojící chrám se vstupy ze všech světových stran, které samo hlídají zase nějaké potvory. Od chrámu už pokračujeme po silnici a stále čekáme, kdy začne nějaká trek stezka. Pozdní slunce nám z vrchu pěkně nasvěcuje templ s pagodou. Po chvíli míjíme jakoby posed na kterém trůní týpek rozhlížející se po kraji. Podle chajdalupky opřené o věž soudíme, že tu i bydlí. Po silnici nakonec vystoupáme až na vrchol hory, která má mít cca 1 200 metrů nad mořem. Rozhledy po okolí jsou parádní. Zelené vršky kam až oko dohlédne. Škoda, že té vegetaci
tady lidé dávají dost co proto. Thajské hieroglyfy nás, tedy spíš řidiče kamionů, varují, že bychom si měli podřadit, takže nás bude čekat asi sešup dolů. Asi je docela dobrý nápad, že je to pod tím napsáno i Anglicky. Naděnka, když vidí jak se silnice dál vlní po hřebenu, až do nedohledna, začíná reptat, nejen proto, že jsem říkal, že to bude nenáročná krátká procházka a taky, že si proto sebou nevzala foťák. Každopádně je silnice perfektní a mohla by ji závidět téměř každá u nás a to tahle vede od nikam do nikam. Po chvíli vidíme další věž, tak se jdeme podívat blíže. Taky tu potkáváme týpka, co zde žije v hodně nuzných
bordeliozních podmínkách. Je to naštěstí pohodář, tak mě dovoluje vylézt nahoru na věž. Stavba je celá vetchá, tak doufám, že jsou bambusové části dimenzované i na moji váhu a ne jen na rýžovo-zeleninové postavičky. Sice to tady žádný inženýr nespočítal na pružnost a pevnost, ale stavba kupodivu drží pohromadě i když dvakrát dobrý pocit nemám. Výhledy odtud jsou fakt fajn. Pokoušíme se s chlapíkem komunikovat, ale moc nám to nejde. Asi to bude i tím, že Thajsky zatím umíme jen ahoj :-). Chlapík jen ukazuje po okolních kopcích a dokolečka opakuje Burma, Burma, takže se asi potvrzuje má teze, že to bude něco jako pohraničník. My stavěli v pohraničí betonový řopíky, Thajci posedy z bambusu. Počítám, že je to vyšlo levněji :-). Silnice se kroutí stále do pryč, tak doufáme, že se neobjevíme někde v jiným údolí. Moc se nám vracet tedy nechce. Mezitím kolem nás prosfiští nějaká osamocená turistka na mopedu, což není vůbec špatná volba do těchto končin. Naštěstí se tak neděje a my máme na dohled okraj Mae Salongu, kde nás před pár hodinami vysadila zřejmě nejdražší dodávka v celém Thajsku :-). Při sestupu máme ještě výhledy
na další zlatou pagodu a taky na vesnici horských kmenů, kam zaručeně cestovky nezajíždějí, takže vypadá komercí nepoznamenaně. Udusaný plácek je obklopen chalupami a uprostřed děti mastí nějaké hry. Na vše ale samozřejmě dohlíží obraz krále Ušáka. Míjíme postarší týpky, kteří kráčejí a ruku mají položenou na mačetě. Vypadají trochu ostře, ale asi je to tu normální.