Den 19, Hory Nefritoveho Draka (4 515m)

Ráno nás budí krásné počasí. Sluníčko zase pere jak o život. Tak to budeme večer už opravdu jak škvarci. Koukám z okna a vyhlížím pohoří Julong Xueshan, po česku mající téměř pohádkový název Sněžné hory Nefritového draka. Vidím však jen takové mírné zalesněné kopečky, které na sněžné hory zrovna dvakrát nevypadají. Dnes máme v programu projít městečko a jeho blízké okolí a až se tu trochu otrkáme zkusíme se konečně dostat do pořádných hor.
Vyrážíme ven a když přecházím hlavní ulici málem padnu na zadek. Na obzoru je krásná
ledovcová hora. Vypadá úplně osamoceně a vše v okolí mocně převyšuje. Už pomalu začínám chápat, proč za určitých povětrnostních podmínek to může vypadat jako drak ležící v mracích. Tak tam musíme už dnes! Bylo by asi docela riziko nevyužít hezkého počasí a jen se poflakovat tady. V horách se většinou takové vyčkávání nevyplácí. Kousek od hotelu mají štafl místní drožkáři, tak jdeme sondovat ceny. Pán nastřeluje 150Y (369Kč) s tím, že nás tam doveze, počká až se tam vyblbneme a odveze
zpět. Následuje téměř arabské smlouvání s přepisováním částek na papíru. Ještě, že alespoň ty číslice mají stejný jako my :-). Nakonec se domlouváme na 100Y (246Kč). Jdeme ještě na hotel pro všechny sporé oblečky, co máme a do pekárny pro obživu. Zase na oko úžasné produkty, na chuť už výrazně míň lahodné. Může se razit!V itineráři mám sice vypsaný nějaký zajímavý lokality v horách, ale žádnou mapku, tak trochu s napětím očekávám, kde nás chlapík nakonec vysadí. Nabíráme i jeho ženu a dceru, jakože english guida i když opravdu jen „little bit“. Prostě jsme té rodině vlastně zaplatili víkendový výletík :-). Míjíme náměstí s obrovským Mao Ce
Tungem, který kyne lidu jako nějaký dobrák. Asi se inspiroval Adolfem, protože to vypadá, že spíš hajluje :-). Za chvíli jsme už za městem a po pusté travnaté pláni vroubené jehličnaými lesy a menšími kopci zlehka stoupáme směr ledový giganti. V Julong Xueshan s nejvyšším vrcholem Shanzidou (5 596m), Fučící horou, se nachází nejjižnější ledovec severní hemisféry i když toto pohoří leží na úrovni např. egyptské Hurghády. Jinak je to relativně malé pohoří, jen 35km dlouhé a 20km široké s 13 vrcholy z nichž 10 má přes 5tisíc.
Podívat se, i na této části cesty kolem světa, na velehory, byl vlastně jedním z několika důvodů, proč se vydat na sever a navštívit i Čínu. Teď se ukazuje, že to byl opravdu dobrý nápad. Cestou si necháváme dvakrát zastavit na foto. Chlapík je moc ochotný. Za chvíli se ukazuje, že to není samostatná hora, jak se zdálo z Lijiangu, ale mohutná skalní hradba. Vše zkreslila jeho kolmost k městu. Z ničeho nic je bouda u které nečekaně začíná nejdražší den výpravy. Musíme zaplatit 100Y (246Kč) za vstup do národního parku a dalších 100Y (246Kč) za silniční mýto. To vše na osobu. Rodinka neplatí kupodivu nic. Potvrzují se tím naše předchozí zkušenosti, že je v Číně levný jídlo i ubytko, ale vstupy kamkoliv jsou docela mastný.
Přijíždíme k budově správy parku ve 3037 metrech nad mořem. Odtud se vyráží ne zdejší největší atrakci, lanovkou do „ledovcového parku“. Takže nás chlapík přivezl přesně tam, kam jsme chtěli. V kase nastává další kolo čínského rýžování. Lanovka stojí 180Y (443Kč) a lístek na bus, který nás hodí ke spodní stanici 20Y (49Kč). Takže výlet je sakumprásk za 1 100Kč, což je docela dost, ale když si vezmu, že jen lanovka třeba na Lomničák stojí 940SK, tak to není zas až tak hrozný a navíc je tohle druhá
nejvyšší lanovka na světě a vyveze nás až do neskutečných 4 506 metrů. Jen ve venezuelské Meridě se nechá vyjet ještě o fous víš. Je vidět, že je víkend. Je tu pěkný nábuch. Všechno ale jen místní turisti, na první pohled z bohatší vrstvy, což potvrzují hromadným nákupem kyslíkových lahví za 50Y (123Kč) za kus. Tak tohle je opravdu vysokohorská záležitost. Mám trochu strach, abych nahoře neumrznul. Přeci jen 4 trika a goráčový šusťák není zrovna expediční výbava do výšin, co nás, v tomhle období, čekají. Jdu se podívat do půjčovny bund, vypadajících, že by se s nimi dalo lézt i na Everest, ale nemám prachy na deposit, tak mám smůlu. Jinač půjčovné je za 30Y (74Kč), což by se nechalo.
Konečně se náš autobus chystá k odjezdu. Serpentinami stoupáme lesem, s občasnými pozůstatky sněhu, až ke spodní stanici lanovky ve 3 356 metrech. Je tu docela mohutná fronta nedočkavých výletníku, tak v ní víc jak hodinu stepujeme a navíc, jako bonus, úspěšně mrzneme. Jediným rozptýlením je cedule s mapou pohoří, tak si můžeme konečně udělat trošku přehled o okolí. Na mapě jsou vyznačený další
dvě lanovky o kus dál na vysokohorské louky (spruce meadow a yak meadow) s populací yaků, koz a koní. Taky nejspíš krásná místa na výhledy a piknik, ale pro nás už tento den nedostupná. Navíc nemáme treking vybavení, abychom tu někde zakempli a ještě zítra něco po okolí pochodili.
Nakonec se přeci jen dočkáme, nasedáme a letíme do výšin. Kolem čtyř tisíc metrů nad mořem končí les a my jsme už v království ledu a sněhu. Číňanka, když vidí horský terén okolo, načíná láhev s kyslíkem :-). Ano je potřeba svést boj s řidším vzduchem. Je to sranda ji sledovat, jak to prožívá. Pohledy do dálek jsou krásné. V dálce jsou další zasněžená pohoří. Jízda do nebes trvá asi 20 minut.

Vystupujeme ve 4 506 metrech a tak jsem zvědavý, jestli semnou takhle rychle nabitá výška něco provede. Nic se však neděje, jako kdybych byl stále v nížině. Vylézáme ven, kde správně velehorsky běsní živly. Sice je krásné azůro, ale fučí neuvěřitelný vichr vhánějící do očí sníh. S obtížemi děláme pár fotek u kamenného obelisku s kótou a musíme se schovat do boudy, která je narvaná k prasknutí. Číňané si v klídku zalívají horkou vodou obrovské kotle nudlí zakoupené v místní předražené restyce. My „bohatí“ turisté taháme užmoulané buchty bez chuti. Horský bůh nám nakonec přeje, vichr se utišuje. Tak se vyrážíme znovu kochat ven. Je to tu fakt nádherný. Nad námi se ještě o kilometr víš zvedají ostré štíty, zvlášť jedna špičatá věž stojí za to. Hned vedle je ledovec a hluboko pod námi louky s pár jezírky. V dálce vše o hodně převyšuje mohutná hora a podle toho jakým směrem koukáme by to měla být nejvyšší hora Sečuánska, Mynia Konka (7 556m). Trekový okruh kolem ní by mohl být jeden z magnetů pro budoucí návrat do Číny a průzkum další hornaté provincie :-).

Alternativní cíle tady, ty horské louky, jsou ještě taky pod sněhem. Jsou to vlastně vrcholky takových plochých kopců navazujících na hlavní masiv. Tam to musí stát za to až na jaře, kdy tam předpokládám rozkvete horské kvítí. Nějaký maník se s námi fotí, nejen okolní krajina je pro místní zážitkem :-). Hlavní atrakcí této lanovky je ten avizovaný ledovcový park. Víc by samozřejmě vynikl, kdyby nebyl zasypaný sněhem, ale na to jsme tu ještě krutě brzo. Co mě mrzí víc je, že je tu vyhlídková turistická trasa až do 4 680m, která je též mohutně zasypaná, takže s teniskami bez návleků je to naprosto imposible. Takže výstup už po pár metrech vzdáváme. Dosahujeme tedy jen 4 515 metrů, což i tak bude rekord této akcičky a pro Naděnku výškový rekord absolutní. Děláme „vrcholové“ foto a v kapucách vypadáme jak nějací polárníci z Antarktidy, akorát, že na rozdíl od nich naše hadry vůbec nehřejí. Číňané jsou ze sněhu naprosto u vytržení – skáčou do závěji, válejí sudy a jinak blbnou. Samozřejmě hází kolem sebe sopláky. To by ani jinak nebyli oni :-). Komerce je tu dotažena do dokonalosti. To, že se zde nechají koupit pohledy je normál, ale prodávají tu navíc zlaté medaile, na kterou obratem vyryjí jméno „dobyvatele“. No nepřipadám si, že bych předvedl takový výkon, abych za něj musel dostat metál. Pak už se pomalu vydáváme na cestu zpět. Pobyli jsme tu sice jen asi 45 minut, ale i tak to stálo za to. Při možnosti absolvovat i tu pěší túru ještě výš, bylo by to tu výrazně na déle.

Frčíme zpět a naposledy se z kabinky rozhlížíme po okolních horách. Ještě máme v plánu navštívit jezírka, které jsme viděli z vyhlídky. Podle cedulí to jakože má být švýcarský pavilón. Na krajích jezírka jsou umělý plachty, tak je to tu asi celý nafejkovaný. Jsou tu navíc okolo ještě nějaký ratejny, tak to zase až taková sláva není. Sedáme si na chvíli a kocháme se hradbou hor před námi.
Testuji místní záchody, které jsou nečekaně kulturní. Mezitím mi Naďa odejde, tak se za rozbíhám a jak malý capart zakopávám o

kořen. Chvíli to vypadá nadějně, že ten pád zastavím, ale druhý kořen podtrhává dílo zkázy. Nehezky se rozsekávám o zem. Foťák sem měl v ruce, tak nevěřím, že mohl přežít ten brutální náraz. Je částečně rozšklebený a ovládání zoomu je taky téměř na odpis, ale při testu vypadá že fotí! No uvidím až doma, co z něj vyleze za výtvory. Teprve potom zjišťuji rány na sobě. Mám sedřený obě ruce, loket i koleno. Všechno relativně v pohodě až na 2x2cm bez kůže na pravé ruce. To nevypadá vůbec hezky. Jdeme se

zeptat do centrály parku jestli mají něco na vymytí rány, ale nic. Jen mě přidělují ošetřující doprovod. Děvče, co mě otírá od krve. Jdu to tedy alespoň vymýt vodou, což je peklo na zemi. Musí se to ale vydržet, hlína musí pryč. Už jen oblepit náplastí a na chvíli si sednout, abych se oklepal. Pak už jen nacházíme našeho chlapíka a frčíme zpět do města.