Den 16, Simao (1 300m)

Autobus nás vysazuje na docela velkým nádraží a my jsme lehce nervózní, jak to tady zvládneme. Hlavně z toho, že už nemáme téměř žádné Yunany. A jak se říká bez peněz do hospody nelez, natož do Číny. Navíc vlastně nevíme, zda to odtud vůbec do Dali pojede. Snad nakonec nebudeme muset přes ten Kunming doopravdy jet. Stojíme v hale a na stěně visí mapa provincie, na které je i Dali napsané jak latinkou tak znaky! Tonoucí se stébla chytá, tak je opisuji na papír a
jdu se optat k okýnku s prodejem lístků. Pár místních s paní pokladní do mě něco dlouze hustí. Sice nerozumím ničemu, ale chápu, že odtud to nejede, jinak by mě vydala lístek. Návod jak se dostat do Dali mě píše ve znacích, když vidí, že jsem na hodinách Čínštiny očividně chyběl. Jdu si udělat z Nadi trošku srandu a říkám ji, že už vím jak se tam dostaneme. Její rozradostněná tvář trošku ztuhne, když ji chvíli nato ukazuji tu nesourodou kupu znaků. Netváří se vysloveně nadšeně z tohoto pěkného návodu :-). Postáváme
tu tak trochu jak hromádky neštěstí, ale v tom se karta obrací. Máme štěstí jako hrom. Přichází velmi ochotný typos, který sice konverzaci začíná tím, že jeho English je very poor, což se zakládá očividně na pravdě, ale pořád lepší něco než nic. Ukazuji mu znaky, co mě naškrábala paní z kasy a prý to znamená starý terminál. Jde se tam navíc ještě zeptat a prý nám to jede v 19 hodin. No hurá. Odvádí nás ještě k MHD a říká řidičovi, ať nám řekne, kdy máme vystoupit. PoorEnglishmen nás zachránil. Jízdenka stojí 1Y (2,5Kč), z čehož by si mohla vzít inspiraci třeba Praha :-). Frčíme přes celý město a řidič ovládá dveře takovou šňůrou, což je tedy docela originální způsob. Chlapík na nás naštěstí nezapomněl a vysazuje nás před starým terminálem, který je brutálně narvaný a všichni čumí opravdu extrémně. Sice to postupně přestávám vnímat, ale tady to tak docela nejde. Už se umím vžít do kůže černocha producírujícího se v Čechách v 70. letech minulého století. Dáváme krosny do úschovny a jelikož už nemáme ani na lístek na autobus vyrážíme hledat banku, jinak se odtud nehneme. Po chvíli narážíme na poštu, tak se tam ptám na banku a ukazuji dolcky. Velmi dlouhý výklad je nám obligátně k ničemu, ale paní
naštěstí přidává i gesto rukou, takže alespoň směr tušíme. Přicházíme do Agriculture Bank of China, ale ta prý prašule nemění. Ty se prý nechají směnit pouze v Bank of China, bez dalších přívlastků. Tu naštěstí nacházíme opodál. Začíná anabáze – vyplňuje se tisíc lejster, kopírují se pasy, dlouze se zkouší pravost dolarů. Na naší směně peněz usilovně pracuje pět úředníků a šanony se vesele plní dalšími kily papíru. Kurz je nečekaně téměř stejný jak u babek na hranicích. Konečně máme vatu a chystáme se spokojení na
odchod, ale něco na nás volají, tak se otáčíme. Máme zmáčknout jedno ze tří tlačítek, jak jsme byli spokojeni s obsluhou. Všech pět úředníčků stojí v pozoru a čekají co zmáčknu. Neprudím, takže mačkám excelent. Udělal jsem jim očividně velkou radost. Už očekávám jen potlesk na rozloučenou. Hned vedle je nemocnice, kde je free veřejný záchod, takže taková záchytná stanice při brouzdáním městem. Vracíme se zpět na terminál a konečně pořizujeme, po delším vyjednávání u kasy, lístky do Dali. Hurá risk nám vyšel. I tak mě přijde, že je Čína na cestování rozhodně nejtěžší země, kde sem kdy byl. Konečně v klídku můžeme vyrazit na obhlídku. Sice je to hlavní město prefektury, ale počítám že sem turista nezavítá, co je rok dlouhý. Nejspíš proto jsme stále středem pozornosti. Nadmořská výška je tu už 1 300 metrů, takže severní směr cesty nám začíná přidávat metry. 16 stupínků celsia, ale stále jde. Šedivá obloha nad námi však nevěstí nic dobrého. První věc, co mě tu zaujala, je seskupení obchodů podle svého zaměření. Nejdřív jdeme kolem deseti restaurací, pak je pět prodejen s motorkami. Nejlepší jsou tři obchody se sejfy. Docela mě zajímá kolik se jich může prodat. Některý jsou opravdu gigantický, skoro jak do národní banky. Navštěvujeme i takovou skvotovou čtvrť, která má naprosto indické parametry. Jsou tu soustavy nějakých jakože rybníčků. O pár set jsou už zase novostavbové výškové ratejny. Celé Simao leží vlastně na takové náhorní plošině obklopené horskými hřebeny. Už to je prostě jiná krajina než tropiko na jihu. Lehce znuděně tu bloumáme, protože mimo sledování místního života tu žádná turistická atrakce není. Naštěstí nacházíme obrovskou tržnici, kde se nějaký čas zabavujeme. Jsou tu hromady ovoce a zeleniny, koření, nasekané bambusy. Štěňátka a drůbež v klíckách tu čeká na svůj osud, nejspíš ne moc růžový. Spousta ptactva je už připravena ke konzumaci. Nějaký pár tu neuvěřitelnou rychlostí vytváří malé knedlíčky a hází je do hrnce. Pracují jak dva stroje. Neodolávám a nakupuji. Dostávám jich velikou hromadu do igelitáčku. Bohužel je to tak trošku humus, takže místo pochutnávání si, se s tím musím spíš poprat. Začíná krápat, tak zalézám do lékárny, sedám si na sedačku a lehce spisuji deník. Za mnou je váha, tak ji zkouším, ale zatím není dole nic. Bohatá asijská strava a pivka zatím dělají svoje. Chodí kolem mě několikrát hodně pěkná Číňanka a pořád se culí a pak i mává. Že bych si ji přivezl jak suvenýr domů? :-) Cesta po Asii bude ještě dlouhá a krosna je malá, tak bohužel nic. Jdeme se podívat do obchodu Pumy, ale asi to bude origoš, protože tu mikči prodávají za tisícovku. Dalším chodem je návštěva cukrárny, kde se cpu obrovským dortem, ale vše tu vypadá lépe než chutná. Prostě čínské pekárenské pozlátko. Nastává slejvák, tak se už nadobro odebíráme na terminál, který je už naštěstí trošku vylidněnější. Zde už jen hodinu čekáme na příjezd busu. Celkově je tenhle den takový zewlovací.