FreeFox: Den 4, Sukothai

Shukotai bylo mezi roky 1238-1376 hlavním městem Thajska a v této době se sjednotil i celý thajský národ. V době největšího rozkvětu zde bylo, na sedmdesátí čtverečných kilometrech, postaveno víc jak 40 chrámových komplexů okolo opevněného královského města.
Jdeme hned okouknout půjčovnu kol, protože je to tady tak rozsáhlý, že pěšák by byl dost nepraktický. Půjčujeme si tam Ukrajiny za krásných 10Kč za den. Navíc nám tu v ceně pohlídají krosny, což je dost fajn, protože se tady

smažit v obligátních 34 stupních a ještě navíc mít k tomu na zádech bágl. To bychom byli dost brzo vyřízený. Sedáme na kola a vyrážíme na první asijskou projížďku. Pojezd je docela solidní, akorát nebrzdí brzdy, což je však už jen taková nepodstatná maličkost :-). Jedeme pár set metrů po silnici, pak už jen zaplatit a jsme v centrální části historického pavilonu. Trochu jsem se bál, abych už nebyl přechrámovaný, ale je to tu krásný a o dost jiný než v Ayuatthaye, takže zatím se rozhodně nenudíme. Památky jsou zasazený v krásnem parku, obklopeny vodními příkopy a jezírky s lekníny. Vše vroubí hory na obzoru. Bohužel je tu i spousta turistů, ale sám

přispívám k té mase, tak si nestěžuji. Celkově to na mě působí takovým vzdušným pohodovým dojmem, určitě lépe než Ayuatthaya sevřená novodobou zástavbou. Jako první směřujeme k chrámu Wat Mahathat, což má být nejmonumentálnější zdejší chrám. Už zdálky vidíme sedět obrovské Buddhy mezi sloupy a k tomu navrch spousta stúp okolo. Je to tedy opravdu úchvatné dílo. Docela dlouho trvá než prochodíme všechny zákoutí, takže jsme rádi, když potkáme paní co prodává výborné malé banánky. Energetická sváča se vrcholovým

cyklistům šikne. Pokračujeme pár set metrů dále k chrámu, kterému se občas říká kukuřičný klas, ale oficiální název je Wat Sri Sawai. Zde se stáváme atrakcí pro thajské školáky, kterých je tu ještě víc než turistů. Možná to bude i tím, že jsem skoro dvakrát větší než Thajec. No doteď jsem si myslel že vypadám relativně normálně, ale asi jsem valibuch :-). Každopádně se celá klučicí třída staví do pozoru, když je fotím. Vlastní chrám je postavený v khmérským stylu, takže mu vévodí prang, v tomto případě hned tři.

Pěkné jsou zde štuky s různými příšerami z hinduistické a buddhistické mytologie. Objíždíme ještě další menší chrámy, ale jsou si vždy docela podobný: Stůpa, před ní sedící Buddha a zbytky sloupořadí, ale i tak má každý své kouzlo. Japončíci zde překonávají sami sebe. Areál projíždí vláčkem a na focení se ani nezastavuje, pouze přibrzďuje. Potkáváme zde první Čechy, ale moc komunikativní nejsou. Po dlouhé prohlídce centrální části vyrážíme na spanilou cestu. Mám tip na Wat Saphan Hin ležící na kopci asi 3km odtud. Podél silnice vidíme bufáče ve stínu stromů, tak tam pak skočíme na obídek. U odbočky z hlavní silnice k chrámu se musíme zapsat do policejní knihy a pak ještě jednou hned pod kopcem. Naděnka kouká na cestu co nás teď čeká a netváří se zrovna dvakrát nadšeně. Je akorát polední vedro a před námi je kameny vydlážděný chodník na docela vysoký kopček. Na vrcholu trůní osamocený Buddha s krásným výhledem do kraje. Policajti se tu válí ve stínu a sledují, zda se odvážíme vyrazit. My se samozřejmě nechceme nechat zahanbit, tak jdeme do toho. Na vrchol vylízáme nečekaně

spařený jak koně. Nejsme úplně u vytržení, nezajímavá placatá krajina pod námi se topí v oparu a Buddhů jsme už dnes viděli neurekom. Na druhou stranu tu není ani noha a na západ slunce by to tu mohlo být fajn. Nejsme tu asi ve správný čas. Největším zážitkem je pro mě až sestup, ne že bych se tak těšil dolů, ale potkáváme mladé mnichy, kteří stopupají na kopec s trošku jinými pohnutkami než my. Dole u policajtů posedávají mniši starší, ty už mají buďto nachozeno nebo víru víc na háku :-) Na zpáteční cestě parkujeme u vyhlídlého bufáče. Mimo nás tu sedí asi 20 Thajců, takže jsme zase atrakcí,

turisti do takových podniků nechodí a to dělají velkou chybu. Paní u plotny nám připravuje výbornou baštu za 10Kč. Dávám ji spropitné 2Kč, tak je celá nadšená a dává nám ještě desert zabalený v listu banánu. Vypadá to docela nevábně, takže první sousto je tak trochu o odvaze, ale je to výborný, taková kaše z kokosu a banánu. Další paní nám dává takový suchý hnědý lusk Tamarind (Tamaryšek má silně sladkokyselou chuť, dužina se může pojídat čerstvá, vařená, sušená, zavařená jako povidla. Z dužiny tamarindu se připravují také osvěžující nápoje a často se využívá jako přísada do jídla)

dužina mě chutná stejně jak když se kousne do červavý třešně, takže žádná pochutina. První test pro mě neznámého exotického ovoce tedy nedopadl úplně nejlíp. Za silnicí vidíme ještě chrám Wat Chang Lom, tak se tam jedeme taky mrknout a jsme rádi, že jsme si dali i tuhle menší zajížďku. Ve stúpě jsou obrovské vlysy slonů, které jsme zatím nikde jinde neviděli. Pak už se jen vracíme zpátky do půjčovny, vracíme kola, sedáme do songtawu a ten se hned rozjíždí. Asi akorát končí škola, protože se to všude hemží dětmi v uniformách. V dodávce je lehce nabušeno. K památkám nás jelo asi deset a to jsem si myslel,