.jpg)
Ráno nevstáváme vůbec dovolenkově, už v časných sedm. Chceme totiž stihnout první dodávku do pohraničního Chiang Kongu. Počasí nás nevítá zrovna dvakrát příjemně. Je zachmuřeno a i docela zima. Není víc jak 20 stupňů. No na to, že je půlka února bychom si asi neměli moc na tuhle teplotu stěžovat :-). Jen co přijdeme na zastávku dodávek na nábřeží, jedna akorát přijíždí. Nemáme daleko k tomu, abychom nezačali jásat. Řidič nás hned přemlouvá, ať si ho zaplatíme jako taxi, abychom nemuseli čekat. Jelikož jsme zde včera zkejsli jen kvůli tomu, že se
.jpg)
nám nechtělo platit za taxík, tak ho odmítáme. Na oplátku nám s úsměvem sděluje, že nevyjede do té doby dokud se nesejde 15 pasažérů. Jásat se tedy definitivně nebude. Po půl hodině čekání tu vartujeme stále samy, tak začínáme litovat, že jsme včera tím taxíkem nejeli a kvůli pár desetikorunám tu teď trčíme jak muly. Navíc jsme tím vlastně přišli o den. No co se už teď dá dělat. Vyrážíme ještě juknout na chvíli do centra, tenhle spoj nám rozhodně neupláchne. Je tu pár chrámů, ale mimo jednoho nic co by extra zaujalo. Vracíme se na nábřeží sondovat situaci, která se nejeví stále nijak moc optimisticky. Čas si krátíme, alespoň tím, že sledujeme nakládání čínské obchodní lodě. Včera byly na pořadu pytle, dnes tu 50 týpků jako mravenci stále dokolečka chodí mezi lodí a náklaďákem se třemi bednami na ramenou. Je to vysloveně otrocká práce. Zapínám GPS a jsme jen 370 metrů nad mořem, což mě docela překvapuje. Postupem času naštěstí přicházejí z trhu další a další lidi, což zvyšuje šanci, že se ještě dnes odlepíme z tohohle prokletého městečka. V devět dorazí manželský pár z Anglie v důchodovém věku, který sem jezdí už celých deset let, vždy na pár týdnů. Dobrá inspirace. Místo abych v 60 seděl na zápraží a kouřil fajfku vytáhnu bágl a porazím do Asie. Chlapík se chce pořád bavit, ale jeho Angličtina je tak nesrozumitelná, že mu nerozumím téměř nic, což je docela škoda. Platí tu speciální zákon – když už jsme konečně zralí k odjezdu objevují se najednou další a další lidí, takže se zase čeká než se vměstnají. Nakonec nás v tom malém vozítku pojede 17. Konečně se může jet!
.jpg)
Ráno nevstáváme vůbec dovolenkově, už v časných sedm. Chceme totiž stihnout první dodávku do pohraničního Chiang Kongu. Počasí nás nevítá zrovna dvakrát příjemně. Je zachmuřeno a i docela zima. Není víc jak 20 stupňů. No na to, že je půlka února bychom si asi neměli moc na tuhle teplotu stěžovat :-). Jen co přijdeme na zastávku dodávek na nábřeží, jedna akorát přijíždí. Nemáme daleko k tomu, abychom nezačali jásat. Řidič nás hned přemlouvá, ať si ho zaplatíme jako taxi, abychom nemuseli čekat. Jelikož jsme zde včera zkejsli jen kvůli tomu, že se.jpg)
nám nechtělo platit za taxík, tak ho odmítáme. Na oplátku nám s úsměvem sděluje, že nevyjede do té doby dokud se nesejde 15 pasažérů. Jásat se tedy definitivně nebude. Po půl hodině čekání tu vartujeme stále samy, tak začínáme litovat, že jsme včera tím taxíkem nejeli a kvůli pár desetikorunám tu teď trčíme jak muly. Navíc jsme tím vlastně přišli o den. No co se už teď dá dělat. Vyrážíme ještě juknout na chvíli do centra, tenhle spoj nám rozhodně neupláchne. Je tu pár chrámů, ale mimo jednoho nic co by extra zaujalo. Vracíme se na nábřeží sondovat situaci, která se nejeví stále nijak moc optimisticky. Čas si krátíme, alespoň tím, že sledujeme nakládání čínské obchodní lodě. Včera byly na pořadu pytle, dnes tu 50 týpků jako mravenci stále dokolečka chodí mezi lodí a náklaďákem se třemi bednami na ramenou. Je to vysloveně otrocká práce. Zapínám GPS a jsme jen 370 metrů nad mořem, což mě docela překvapuje. Postupem času naštěstí přicházejí z trhu další a další lidi, což zvyšuje šanci, že se ještě dnes odlepíme z tohohle prokletého městečka. V devět dorazí manželský pár z Anglie v důchodovém věku, který sem jezdí už celých deset let, vždy na pár týdnů. Dobrá inspirace. Místo abych v 60 seděl na zápraží a kouřil fajfku vytáhnu bágl a porazím do Asie. Chlapík se chce pořád bavit, ale jeho Angličtina je tak nesrozumitelná, že mu nerozumím téměř nic, což je docela škoda. Platí tu speciální zákon – když už jsme konečně zralí k odjezdu objevují se najednou další a další lidí, takže se zase čeká než se vměstnají. Nakonec nás v tom malém vozítku pojede 17. Konečně se může jet!
Žádné komentáře:
Okomentovat