Den 25, Hraniční přechod Hekou / Lao Cai

Po rozednění sleduji krajinu, která už má zase takovou „laoskou“ podobu – zelené kopečky a primitivní vesničky. Silnička je z těch dobrodružnějších. Na to, že je to hlavní štradále, tak je strašně uzoučká. Když jede auto proti, tak se musí prakticky zastavit. Vedle se však staví brutální dálnice, téměř celá na pilotech. Jedeme údolím 1 200 km dlouhé Rudé řeky. Po Mekongu, druhé největší vietnamské. V okolí vidíme naříznuté stromy, že by kaučuk? Po dvanácti dlouhých hodinách přijíždíme do Hekou.
První, co nás příjemně potěší, je teploučko a sluníčko, co tu panuje. Po prokřehlých dnech nás Vietnam vítá s opravdu otevřenou náručí. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá :-). Hned se nás tu ujímá „guid“, který nám chce vyměnit peníze. Sice dobře pokecáme Anglicky, ale moc mu nevěříme, tak směnu necháváme až na hranice. Vůbec se neuráží a ukazuje cestu dál. Autobusák je snad jen 100 metru od monstrózních hraničních budov, takže v příjemné docházkové vzdálenosti. Čínskou kontrolou
procházíme rychle, jen nás fascinuje až úplně na konci požadavek ukázání veškeré literatury, co sebou máme. Takže ve finále se přeci jen totalitní režim ukázal v celé své obludné nahotě. Doteď jsme vůbec neměli pocit, že bychom byli v komunistický zemi. Tak bye bye Číno, líbilo se nám u tebe dost a doufáme, že tě ještě někdy navštívíme. Přecházíme po mostě hraniční řeku a máme trošku zvláštní pocit z tohoto území nikoho. Do Číny nás už zpět nepustí a ve Vietnamu ještě nejsme. Kolem nás procházejí první lidi s těmi proslavenými pyramidovitými klobouky. Vůbec tu příhraniční obchod jenom kvete. Kola jsou obložené vrchovatě pytli. Zdá se, že zboží spíš plyne do Vietnamu, než opačně. Před námi je další obr ratejna s rudou vlajkou. Vietnam je tu.