Den 13, Rano v Luang Prabang

Hned brzo ráno vyrážíme po mekongském nábřeží. Jdeme se podívat na nejvýznamnější laoský buddhistický chrám wat Xieng Thong. Na místě se nachází soubor pěkných budov, kterým vévodí krásný hlavní sim (ordinační síň) z roku 1560. Netřpytí se to tady zlatem jak v Thajsku, ale i přesto má chrám větší kouzlo jak jeho sousedi za hranicemi. Stěny jsou pokryty mozaikami znázorňují život v Laosu či nějaké eposy. Zlato je schované až vevnitř chrámu. K naší radosti tu zatím téměř nikdo není, tak si to tu
můžeme prohlídnout v klidu. Zatím je to určitě nejhezčí chrám tohoto typu, co jsme viděli. Odtud pokračujeme až k soutoku řeky Nam Khan s Mekongem. Přes řeku je krásný bambusový most, tak ho jdeme otestovat, i když na první pohled vypadá docela vetchý. Přecházíme ho naštěstí bez ujmi na zdraví. Samozřejmě by to nebyl Laos, aby tu neseděla, pod hodně provizorním přístřeškem, holčina a nevybírala mýtné. Jedna cesta vychází na 2000K (4Kč). Podle koryta to vypadá, že i tenhle vedlejší přítok se dokáže pěkně rozvodnit. Pak se prodíráme
křovisky k cestičce spojující vesničku a osamocený malý wat, v jehož okolí meditují v klidu mniši, bez obtěžování turisty s foťáky. Samozřejmě do doby než jsme sem přišli my :-). Jsou to ale pěkní čuníci. Modlitby se odehrávají na pěkném smeťáku. Odpadků je tu po zemi poházeno nejvíc, co jsme zatím viděli. Jinač je v Asii až nečekaně čisto. Od chrámu jsou pěkné výhledy na Luang Prabang a na údolí řeky Nam Khan, jejíž břehy jsou zase do posledního využity zemědělci. Mníškové tu bydlí v prostém dřevěném baráku na kůlech. Klid a atmosféra
tohoto nemasového místa na nás dost působí. Jsme rádi, že nás cestičky vedoucí buší neodradily k cestě sem. Vracíme se k mostu, zase platíme mýto a po nábřeží řeky Nam Khan jdeme zpět do starého města. Máme namířeno ke svate hoře Phusi, jak se říká pahorku nad městem. Takový místní Olymp. Po cestě nás však zmáhá hlad, tak si na hlavní třídě dáváme, zde oblíbenou a rozšířenou, american breakfast v podobě vajíčka, smažené slaniny, párků a šunky. Bagetka samozřejmě nemůže též chybět. Ulice už je zase
přeplněná davy turistů, tak jen můžeme vzpomínat na pohodu u chrámu na druhé straně řeky. S plnými břichy se vydáváme na výstup na horu, což se ukazuje jako ne úplně dobrý nápad. U vstupu nás zase chce šméčkař obalamutit s lístky. Jakože zaplatíme a pak pán nějak zapomíná vydat vstupenku. Nedáváme se. Kopec převyšuje okolí asi o 100 metrů, tak by výhledy byly krásné, kdyby zase nebyl ten děsný opar spojeny s všudypřítomným čoudem. Místní mají prostě nutkání stále něco spalovat. V průvodci píšou, že
je to způsobeno stěhovavým hospodářstvím horských kmenů, respektive nevědecky řečeno vypalováním forestů. V březnu a dubnu tu má být snad úplně nejhůř, ale i teď není vidět dál než na kilometr. Na samotném vrcholu jsou dvě zajímavosti: 24 metrů vysoká stúpa viditelná skoro odevšad a rezavějící kulomet, v tuto chvíli obsypaný dětmi. Pak je tu taky buddhistický šopík s vonnými tyčinkami a štěbetajícími ptáčky v pidi klíckách vzbuzující v Evropanech soucit. Místní jim obřadně kupují svobodu, ale prý jsou
ty ptáčkové naučený na zrní a zas se vrací dobrovolně zpět do klícek. To je ale biznis. Scházíme dolů ke královskému paláci, který má být teď muzeem, ale do check outu v hotýlku nám už moc nezbývá, tak se sem vydáme až odpolko, protože teď bychom museli zase fofrovat, což se nám vůbec nechce. Nějak se na nás podepisuje neuspěchaná atmosféra, která tu panuje. Při cestě na hotel míjíme super bufáč s rybama, ale též nestíháme.