Den 10, Chiang Kong

Trošku zkomprimovaný vyrážíme na cestu. Nejlepší místo má paní, která klečí na kolenou mezi řadou sedících. Začínám si vážit pohodlí pryčny na které sedím. Cesta vůbec neutíká, protože z dodávky není skoro nic vidět a je navíc docela kosa z profukujícího větru, která mě odrazuje od toho vylézt si zase na žebříček dozadu za vůz. Děláme několik nepříjemných zajížděk do zapadákovů okolo hlavní cesty. Po hodině a půl, když si už naivně myslíme, že už musíme být na místě, jsme pouze v přestupní stanici v Hat Bai. Tady se totálně promrzlý, poprvé od Vídně,
oblíkám do mikiny a bundy. Dál už pokračujeme už jen my cizinci a na štěstí už na nic či nikoho nečekáme. To vysvětluje proč je to sem s dopravou tak těžký. Hraniční město je pěkná díra, tak tam nemají vesničané z okolních městeček důvod jezdit. Přímé busy sem jezdí jen z velkých měst jako je Chiang Mai či Chaing Rai. Cesta z Hat Bai je konečně zajímavá, vylízám na bidélko a kochám se pohledy na Mekong, se spoustou zrádně vyčuhujících skalisek. Okolo klasické zelené kopce, jak v Thajsku, tak na druhé straně v Laosu. Řeka tu dělá přirozenou hranici. Po cestě projíždíme i vesničkou se zajímavým, trošku ďábelským jménem Ban Sathan. Částečně nebezpečnou vložkou je buvol utečenec, který se jak neřízená střela prohání po silnici za stíhání vesničanů. Po asi 45 minutách pěkné cesty přijíždíme do ospalého hraničního města Chiang Kong. Tak tady se už motá turistů požehnaně. Procedury jsou zde až nečekaně rychlé. Odebírají nám departure card a pak už jdeme k řece, kde jezdí přívoz za 30B (16Kč). Na prámech se vozí auta, turisté a proviant v kánoích. Na druhé straně vidíme náš dnešní cíl, v kopci položené, Ban Houayxai. Adios Thajsko.