Den 14, Cesta do Luang Namhty - Díl druhý

…Překuluje se půlnoc a spánek nepřichází. Ono je to vlastně téměř nemožný vedle blešouna usnout. Ani jeho kámoš co neustále zamnou chrchlá není pro spánek to pravý. Koukám tedy chvílemi do tmy a docela lituji, že to nejedeme přes den. Přejíždíme ve strašných krpálech několik pohoří. Řidič to docela řeže, tak doufám, že neskončíme v nějaké rokli. Na záchodový pauze mizí pán Blecha, za docela velké akrobacie přes lidi a štokrlata, ven. Takže si všímám malého klučiny sedícího vedle Nadi. Na ten pohled asi nikdy nezapomenu. Má vytřeštěný oči, v jedné ruce v pytlíčku sváču a v druhé ruce taky plný pytlík, ale zvratek. Podívám se na něj za hodinu, ale vůbec se nepohnul. Sedí pořád úplně stejně, akorát se klepe jak ratlík. Zastavujeme v naprosté pustině, kde vystupuje pán Blecha a všichni jeho kumpáni. Dost mě to těší protože doufám, že se mě teď podaří konečně vytuhnout.
Probouzím se a zjišťuji, že stojíme na nějakým parkingu s betonovým barcem, tak to jdu okouknout ven. Je 4:40, takže čas, kdy bychom měli být už skoro hodinu na místě určení. Ptám se jednoho týpka, zda to už není Namhta a on že je. Druhý zase kroutí hlavou, že ne. Není tu ani živáčka a z turistů nevystoupil vůbec nikdo, tak mě je to dost divný. Ke všemu ani nic neříká průvodčí, který nám po cestě dvakrát kontroloval lístky a ptal se kam jedeme. Vracím se v klidu do autobusu, protože si říkám, že když jsme na lince Luang – Namtha, tak nás stejně musí vysadit na konečný, která bude nejspíš o kousek dál. Všímám si, že klučina ratlík, předtím než odešel ještě vysypal lehce natrávený zelí kousek od mé sedačky, takže další chuťovka. Najíždíme na nečekaně dobrou silnici, tak usínám únavou.
Probouzím se a cedule, která ukazuje, že jsme 111km od Ban Houayxai, ze kterého jsme před třemi dny vyráželi na plavbu po Mekongu, mě vůbec netěší. Docela si nadávám, že jsem si to přeci jen neověřil u řidiče, zda už máme vystoupit. Po chvíli navíc píchneme kolo, tak u silnice přemýšlíme, zda nevystoupit a nestopovat, ale pak se rozhodneme že budeme pokračovat až na konečnou a odtud pojedeme hned zpět, když tedy něco pojede.
Jediný co mě utěšuje je krásná krajina, kterou jedeme. všude zelené hřebeny, kam až oko dohlédne. Míjíme vesnice horských kmenů a tentokrát opravdové. Chýše na kůlech, prasata, psi, drůbež. Hrozně dětí všude. Lidé vaří snídani na ohních za rozbřesku. Tlupy lidí vyráží do svahů, asi vypalovat nová políčka. Obrázky jak ze středověku Evropy. A hned vedle toho naprosto nová perfektní asfaltka. Sice se v průvodci píše, že tu má být prašná, v období dešťů nesjízdná silnice, ale to už dávno neplatí. Rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků z Jihovýchodní Asie i když jen z okna autobusu. Sem se musí za nevšedními zážitky a nejet jako všichni po ose Mekong – Luang Prabang – Van Viegh – Vientiane. Ale jak se říká infrastruktura přináší pokrok, takže díky té silnici to tu může vypadat během chvíle úplně jinak. Po 14 hodinách přijíždíme na terminál v Ban Houayxai. Nechtěně jsme tak udělali kolečko severozápadním Laosem.
Máme docela štěstí v neštěstí. Už tu stojí bus jedoucí na druhou stranu. Za dvacet minut odjezd zpět. Docela brutalita. Jediný, co mě uklidňuje, že nejsme jediný troubové, dalších 8 lidí absolvuje cestu zpět s námi. Takže největším magorem je průvodčí a s odstupem tak trochu já :-). Cesta zpět už není tak zajímavá. Lidé se rozprchli do pralesa plundrovat porost. Na tu atmosféru, která tu ráno panovala však nezapomenu, to bylo úžasný. Nálada se nám zlepšila, když se tentokrát k cíli blížíme. Jak říkal blahé paměti Livingstone, půjdu kamkoliv, když to bude dopředu. Po třech a půl hodinách jsme zpátky v Namhtě. Celkem jsme nakodracali dobrých 650km.