Den 17, Trečík v Cangshanu (2 645m)

Vyrážíme na trekovou stezku, takže se po dlouhé době i trochu projdeme po horách. Dá se odtud pokračovat na sever a pak zahnout na šílenou klikatici směr nějaký z místních vrcholků nebo jít na jih po vyhlídkovým chodníku, který má mít cca 11km. Počasí ve vyšších partiích neslibuje nic pěkného, tak zkusíme ten vyhlídkový chodník. Stezka má klasické asijské turistické parametry. Je to dva metry široký vydlážděný chodník vedoucí téměř po vrstevnici. Co chvíli je značka varující před pádem do hlubin, či uklouznutím. Tyhle výstražný značky jsou však dost zbytečný, protože je to asi nejbezpečnější stezka, po které
jsem kdy v horách šel. Navíc každé trošku víc exponovanější místo je chráněno zábradlím. Z chodníku jsou krásné výhledy do kotliny a sluníčko navíc docela svítí, takže je taková idylka. Vidíme téměř symbol Dali – tři pagody a k nim přilehlý rozsáhlý chrám Chongscheng. Příroda kolem nás je spíš taková malebná než dech beroucí. Jehličnany obrostají svahy hor ještě tak 500 výškových metrů nad nás. Z hvozdů tu a tam vyčuhují skaliska. Některými se i prochází malými tunýlky. Stále jdeme po hraně masivu, takže vymetáme každé zařízlé údolíčko. Je to taková ta trošku deprimující cesta, kdy vidíme dlouho dopředu kudy půjdeme. Cesta na druhé
straně údolí je pár desítek metrů před námi, ale než se tam dostaneme je to alespoň kilometr. Po cestě je odbočka ke dvěma jeskyním. Jedna z nich se vznosně jmenuje Phoenixovo oko. Lezeme do krpálu a pak po drobných schůdcích vytesaných ve skále. Nakonec zjišťujeme, že je to jen malá modlitební místnůstka ve skále. Něco jak komůrky v pískovcích Českého Ráje. Druhá slavnější jeskyně je nepřístupná. Je totiž pod závalem kamení, což je tady asi jediný nebezpečí. Chodník je jimi občas destruovaný. Zpět na stezku jdeme zkráťou, která se „nečekaně“ promění v horolezing, tak má Naďa co dělat, aby to slezla. Trochu nadává :-). Po čase se otevře výhled na fotbalový stadión obklopený úplně novým satelitním městečkem. Vypadá to, že se po celém světě staví o106. Míjíme i malý pavilónek postavený pro patrona těchto hor, který je zralý na přestávku a sváču. Líbí se nám, že na stezce nepotkáváme moc dalších lidí. Přesně v půlce cesty je největší údolí navíc nejvíc zařízlý do masivu. Taky je přímo nad námi nejvyšší vrchol pohoří. A právě tady začíná lehce sněžit. Tak to je mazec. Před pár dny
jsme měli v Thajsku 35 ve stínu a teď tohle. Od Nadi dostávám pomalu nůž na krk, už by to radši pomalu točila zase zpět na vyhřátý jih a to nám do Tibetu zbývá ještě pět dnů cesty :-). Bohužel se počasí kazí právě v místech, kde je největší atrakce celé této vycházky – Sedm dračích rybníčků, což je kaskáda se sedmi vodopády. Z našeho vydlážděného chodníku k nim odbočuje pěšina vzhůru do údolí. Mezi jednotlivými vodopády jsou stupy vysekané v ohlazených mega balvanech, tak je to teď dost kluzký a o
hubičku. Nakonec odvážně vystupujeme až ke třetímu, docela pěknému, vodopádu a pak jak šneci pomalu slézáme zase zpět. Je to skoro zázrak, že jsem po zadku něco nesjeli. Docela mě mrzí, že nás počasí nepustilo dál. Odtud nás čeká největší stoupák celého dne. Jen co se trochu vzdálíme od zářezu údolí, přestává sněžit a jsme zase v zóně sluníčka. Z vyhlídky jsou zase krásné rozhledy a za skalním blokem opodál se konečně chytá i GPS, který je snad v okolí Dali nějak vojáky rušený. Jsme v 2 645 metrech, takže prozatímní výškový rekord výpravy. Po avizovaných 11 km přicházíme ke druhé lanovce, tentokrát kabinkové. Zase začíná lehce sněžit, tak
už nejdeme dál do místního „grand kaňonu“ nebo do ještě víc vzdálené skalní brány. Naštěstí tu platí lístek z té první, tak nic dlouho neřešíme a frčíme nahoru. Ano lanovka nejdřív stoupá na přilehlý berg a teprve pak klesá do údolí. Jede s námi čínský typos, který fejkuje focení okolí, ale přitom fotí Naďu :-). Výlet to byl docela pěkný a kdyby více přálo počásko a dali se projít všechny možné odbočky byl by určitě ještě zajímavější. Pod lanovkou zkoušíme nejen jahody, ale i ovoce, co jsem ještě neviděl. Nějaký žlutý plody a něco jako kokos, ale fialový a o moc sladší a lepší. U silnice na nás volá taxikář, což nás těší, protože je to odtud lán cesty zpět do starého města. Sice nám nic jiného, než jet taxíkem nezbývá, ale i přesto zachováváme chladnou tvář, když chce za odvoz 40Y (98Kč). My jsme si totiž dali drsný limit 20Y (49Kč). Klesá na 30Y, my nic, tak nakonec jedeme až před hotel za těch 20Y :-).