Den 26, Sapa - Cestou do Sin Chai (1 600m)

Ráno je docela frišno, jen 10 stupňů, ale obloha je pěkně vymetená a sluníčko svítí o106. Máme docela štěstí, protože mračna a mlhy jsou tady častější než azůro. Dokonce není ani opar a to je na Jihovýchodní Asii co říci. Vypadá to, že první březnový den bude stát za to. Vyrážíme na túru s tím, že půjdeme tam, kam nás nohy ponesou. Rádi bychom, kdyby jsme konečně našli ten tajemný Stříbrný vodopád :-). Před jedním luxusnějším hotelem už postává, jak pěkný hrozen, shluk okrojovaných žen kmene Hmong. Tak jak myšky procházíme, abychom se nestali oběťmi prodejních snah. Vyrážíme po silnici
vedoucí na sever. Pozvolna stoupáme a můžeme se kochat mohutné hradbě Fan Si Panu, vypadající odtud jak nepřekonatelný zelený val. Silničkou stoupáme zhruba na úroveň naší Sněžky, do 1 600 metrů. Pak si Naďa všimne postávat buvola na louce docela hluboko pod námi. Dneska máme takový náhodný program, tak se na něj jdeme podívat. Cestou potkáváme, ženy z nůšemi jak kráčí asi někam na trh. Kupodivu si nás nevšímají. Prodíráme se lesíkem polobahnitou stezkou až na loučku, kde si užíváme zasloužené cestovatelské pohledy. Pár metru před námi buvol v klidu seče trávník, či nasává vodu z velkých louží. Za ním se vypíná
krásné pohoří. Do toho sluníčko začíná připalovat. Proste idylka největší. Na vyhlídce, co je hned za buvolem, si konečně děláme trošku přehled o okolí. Obzor vroubí silnice zařízlá do hor, tam někde by měl být ten slavný vodopád. Pod námi je vesnička Sin Chai se spoustou rýžových polích. Z vesnice by se nechalo jít po chodníčku pozvolna údolím zpět k silnici nebo to vzít džunglozní zkratkou. Vesnička vypadá pěkně a už je dál od Sapy, tak by to tam nemuselo být tak komerční. Zkusíme tam tedy seběhnout. Na druhý straně loučky sedí dvě malé holčiny a vyšívají. Fotím je pouze v zaujetí práce, protože
obličej chtějí cvaknout jen za poplatek. Jaký matky takový dcery :-). Trošku si zkracuji cestu a metr před návratem na oficiální chodníček je něco jako příkop, ze kterého koukají vršky mohutných kapradin. Vidět na dno bohužel není. Než se rozhodnu jestli je to moudrý spustit se do jámy u které nevidím na dno, pozvolna do té díry samovolně sklouzávám, takže to filosofický dilema už řešit nemusím :-). Jsem rád, že je asi jen dva metry hluboká a ne třeba čtyři. To bych se možná pak trošku divil. I tak mě ten nečekaný sjezd lehce vystrašil. Skrz kapradí trčící mě nad
hlavu konečně vylézám, celý zaprasený, zpět na cestičku. Dušuji se, že už z ní neslezu :-). Při sestupu se nám otvírají úžasné pohledy na úplné soustavy rýžových teras. Zase můžeme jen litovat, že už je rýže sklizena. Ve vesnici (1 370m) není po turistech ani památky, tak má člověk takový ten „objevitelský“ pocit. Je to už třetí vesnice Hmongů na naší cestě, ale první taková „normální“. Po včerejší megaturistické Cat Cat a té laoské s betonovým okružním chodníkem opravdu příjemná změna. Staveníčka jsou nuzná, ale ke štěstí místním dozajista stačí. Jedinou
moderní budovou ve vesnici je velikánská škola,
která sem vůbec nezapadá. Lidi tu žijí stále tradičním způsobem života, který výhradně určuje rýže. Je tu hrozně malých dětí a taky hordy štěňátek. Kupodivu dospělé psi téměř nevidíme :-).