Den 30, Hue - Císařské město

Po neklidné noci plné převalováni, sesouvání se po šikmé posteli a šíleného drncání při přejezdu mostů se konečně kolem šesté rozednívá a tak se můžu alespoň koukat po okolí. Všude jsou rýžová pole, kam až oko dohlédne. Bohužel obloha je hodně šedivá, pršivá, tak to vypadá, že po pěti dnech pěkného počasí máme dnes utrum :-(. Do Hue přijíždíme za lehkého deštíku, přes Parfémovou řeku, širokou asi jak Vltava v Praze. Ubytováváme se v hotelu, před kterým nás vysadil bus. Plánovaný výlet po řece už dnes
nestihneme, protože vyjíždí hned z rána a nám se teď něco zařizovat do lijavce zrovna dvakrát nechce. V pokoji je pěkný puch z vlhkosti, tak tu asi mají podobný počasí na denním pořádku. V naší zasmrádlé cimře relaxujeme dokud déšť nepřejde a pak hledáme bagetérii uvedenou v průvodci. Nenacházíme ji, i když udanou uličku procházíme několikrát. Asi je už nadobro vyjedená. U konkurence tedy dávám rýži na španělský způsob, což evokuje, sice vzdáleně, domovinu. Docela silně tu otravují cyklorikši,
které stále dokola nabízejí hodinovou projížďku po městě. Je jich tu nadmíru, takže bojují o zákazníka, na náš vkus, až moc. Po mostě přecházíme před staré město, které je opevněné rozsáhlými hradbami a vodním příkopem. Takový vietnamský Terezín. Od prodejce kupuji čapku Vietcongu, tak hned vypadám drsněji :-). Narážíme na výstavku vojenské techniky z občanské války. Jsou to všechno ukořistěné stroje Američanům a "Puppet army" což je správně propagandistický název pro
jihovietnamské síly. 100 km na sever odtud byla 20 let demilitarizována zóna a Hue bylo první velké město na jihu co dobyli Severovietnamci po porušení příměří. Přes město prošla fronta a bylo těžce bombardovaný, tak jsme docela zvědavý, co zbylo z císařského města za hradbami. U Vlajkové věže je pěkná hlavní brána Ngo Mon do císařského města, které bylo vystavěno obdobně symetricky jako zakázané v Pekingu. Trošku se mě dotýká, že nejdeme hlavním vchodem, kudy chodil císař, ale těmi postraními pro mandaríny :-
). Vlastní město je opevněné ještě jedním valem. Vnitřek nám přijde hodně zpustlý a v rozvalinách. Kdysi to tu muselo být pěkné, ale když z původních 148 objektů přežije 20, tak je to docela znát. K tomu to šedivé počasí a nahromaděná únava. Celkově jsme nějaký flegmatický a prohlídka nás moc nebere. K vidění je tu vlastně jen strohý interiér hlavního paláce, altánek, domek obklopený bonsaji a nejlepší je dvorní divadlo. Tam to je hustá komerce. Je tu možnost se nechat vyfotit v různých cenových
relacích. Podle toho co si člověk objedná: sezení na honosném císařském trůně, doprovod konkubín či dokonce mandarínů. Vnitřek je pěkný a trochu napravuje dojem z této návštěvy. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme u templíku Mieu, který je pěkný. Pobyli jsme tu však jen asi hodinku. Před bránou nás neuvěřitelně uhání typos vypadající jak od kolotočů. Nejspíš na starý kolena prodal houpačky a koupil cyklorikšu. Nakonec se necháváme ukecat na tu úžasnou hodinovou projížďku, abychom zjistili, co to
vlastně obsahuje. Není to žádná velká sláva. Město ve srovnání s pulsující starou Hanojí nezaujme. Jedinou atrakci, ke které nás přiváží, je ošklivé želené jezírko. Po cestě míjíme velkou tržnici Dong Ba, kam se chystáme jít později nakoupit zásoby. Jsme rádi, když nás dováží k hotelu a vysazuje, byla to docela otrava. Chudák se přitom celý splavil a žádá teď více, než jsme se domluvili, protože jsme prý těžký. Pečeme na něj. My jsme ho nepřemlouvali, aby nás vezl, navíc úplně nezajímavý okruh. Zase začíná pršet, tak
tvrdnu u netu. Není fakt co dělat. Být utahaný a v tomhle počasí doma, tak jdu nejspíš spát, ale tady si člověk říká – jsem ve Vietnamu, tak bych měl spíš něco podnikat než se válet :-). Po čase vyrážíme směr tržnice, kde kupuji za pakatel housky posypané chilli. Naďa si chce koupit nějaké "značkové" hadry a courat po obchodech, což se mě tedy dvakrát nechce, tak ji nechávám napospas trhu a vyrážím směr pagoda Thien Mu, která má byt někde 4km za městem. Vyrážím takticky bez jakékoliv mapy, tak jsem zvědav, kde se nakonec vyloupnu. Snažím se jít po nábřeží i když to všude úplně nejde. Míjím Ho Chi minovo muzeum. Sice je už odpoledne, ale teprve teď mě jedna paní konečně dnes rozesměje. Krejčovským metrem totiž bere míry psovi přivázanému na řetízku. Člověk by si myslel, že je tak hodná a chce mu ušít obleček, pro případ chladnějšího počasí, ale spíš si myslím, že se po něm už netrpělivě sháněl místní pán řezník :-). A ten trouba jeden ještě vrtí ocáskem. Jdu docela dlouho až přicházím do pohorší oblasti obklopené ze dvou stran řekami a z jedné vlakovým nádražím. Ptám se na další cestu, ale jsou tu jen nějací dědci norci s pivky v rukách, co se motají a melou jen nesmysli. Tak se mě zdá, že Vietnam docela zdárně konkuruje Laosu v hromadné celodenní konzumaci alkáče. Nevzdávám se a pokračuji dále. Bohužel je tahle moje výprava po chvíli ukončena nepřekonatelnou překážkou. Je jím vlakový most přes řeku, kde jsou dva koridory na přechod, ale akorát tak široký na jednu motorku a jede jim jedna za druhou, tak by mě asi nehorázně vytroubili, než bych to přešel pěšky. Musím to zabalit. Škoda, že jsem se nevydal po druhé straně řeky u starého města. Na hotelu se střetávám s nadšenou Naďou, která si koupila trika „Lacoste“ a „Hilfiger“ po 50Kč. Radost je však předčasná, protože se při zkoušce zjistí, že jsou obě jaksi menší :-). No holt nemá děvče úplně vietnamskou postavu. Na véču jdeme do stejného podniku jak ráno a Naďa se odvazuje a zkouší vietnamský gin s tonikem. Potom zase tvrdnu na netu a promýšlím výlet na císařská mauzolea. Lodí to nestihneme, protože zítra odjíždíme do Hoi Anu už ve 13 hodin. Tak se domlouvám s recepční, že nám místo toho sežene motoguidy za 5USD na osobu. Večer přichází chlapík v podobě dědečka hříbečka a prý, že je to náš motoguide. Takhle přesně jsem si představoval, že musel vypadat tajemný Mr.Gong z Jinghjongu, tak mu tak začínáme říkat.