Den 34, Cao Dai

Asi ve dvě ráno mě probudí vedro a ono je už 29 stupňů, takže strýček Ho pekelně topí i přes večer. Snídáme zase u babky bagetářky a pak už směřujeme k naší cestovce. Na obloze není ani mráček, tak doufám, že to vydrží i na koupačku za pár dní. Přijíždí autobus a lidi z cestovky začínají svolávat turisty, co jedou do Cu Chi tunelů, tak nastupujeme. Docela nás překvapuje, že vůbec nekontrolují potvrzení o zaplacení. Po půl hodině v buse a klasickém kroužením po hotelech, co už nám tu pomalu začíná silně lézt na
nervy, začíná průvodce vykládat program a nějak tam chybí návštěva chrámu Cao Dai, který jsme si připlatili navrch. Jdeme se ho zeptat a zjišťujeme, že jsme v busu, který tam nejede. Přiváží nás nazpět a paní z cestovky nás táhne přes pár ulic a nahání jiný popojíždějící bus, kde něco sáhodlouze řeší. Prostě anabáze. Na to, že každý den vyjíždějí busy v podstatě jen na tři různé výlety, co jsou tu možný, tak to moc vychytaný nemají. Dalším šokem je náš průvodce. Vypráví hodinu v kuse do mikrofonu s ozvěnou nejen o výletu, ale hlavně o sobě, své rozvětvené rodině, jakou filozofii vyznává a dá se říci, že o
téměř všem, co vás napadne. Očividně se rád poslouchá a každou svou druhou větu, co nám řekne, doplní souslovím „very interesting“ a vyžaduje souhlasné přikyvování. První zástavka je v itineráři neplánovaná a "skrytě" komerční. Navštěvujeme dílnu, kde mají pracovat postižení lidé. Docela hodně jich postává před vchodem, ale ti co vevnitř makají vypadají, ve valné většině případů, zdravě. Pár věcí je tu opravdu pěkných, ale ceny jsou opravdu masné, takže tu nenecháváme ani dong. Teprve lehce po 12,
přijíždíme utrmácený k hlavnímu templu církve Cao Dai, která je unikátní v tom, že je praktikována jen ve Vietnamu a má asi 3 miliony věřících. Takže docela velká sekta . V podstatě je to takový mix křesťanství, buddhismu, taoismu a konfucianismu. Bohoslužby probíhají 4x denně: v šest ráno, v poledne, v šest odpoledne a o půlnoci, takže nás štve, že tu nejsme na začátek. Postupně zjišťujeme, že nám zas až tolik neuteklo :-). Silnice před katedrálou je přehrazena zábranami, takže během bohoslužby mají místní motoristé tak trochu smůlu. No když by měli dlouhou chvíli tak se můžou jít alespoň pomodlit :-). Stavba vypadá vzdáleně podobně křesťanskému kostelu, ale jinak je to taková východní divočina a směs tvarů a barev. Před kostelem se musíme zout a pak už netrpělivě čekáme co uvidíme uvnitř. Věřící jsou v bílých rouchách a hodnostáři v barevných. Všichni sedí v tureckých sedech a sem tam se pokloní. K tomu hraje muzika a občas někdo v pozadí uhodí do zvonu. Stále čekáme, zda se bude dít ještě něco, ale to je vše. Tato lehce statická mše navíc trvá celých 45 minut, takže původně přecpané balkony turisty se postupně vyprazdňují a lidi postávají ve stínu venku. Náš ukecaný průvodce navíc říká, že bohoslužby jsou pokaždé naprosto stejné, takže jestli tohle dělají 4x za den, tak to potěš. Zvlášť na tu každodenní půlnoční bych se vysloveně těšil. Bylo docela zajímavý vidět věřící této zvláštní církve a i jejich hlavní svatostánek, ale i tak si říkáme, že jet sem půl dne asi za to nestálo.