Den 42, Angkor

Přes noc je na pokoji děsný dusno, takže další z dlouhé řádky nic moc cestovatelských noclehů. Už v sedm ráno přebíráme kola a vyrážíme hodně natěšeni na cestu směr největší památkový plácek v Jihovýchodní Asii. Chlapík co tuhle civilizaci v roce 800 založil netrpěl nejspíš malým sebevědomím. Prohlásil se za „panujícího boha všehomíra“ a i tak se choval. Sláva Angkoru vydržela celých sedm set let, než tu vše vyplenili Siamci. Pak to tu mělo podobný osud jak Machu Picchu, zarostlo to džunglí a znovu se objevilo až v roce 1858. Trošku nás nahlodal čínský Money Buddha s tím, že bychom mohli do komplexu
proniknout zadáčo. V mapě jsou vyznačený checkpointy a u vedlejší silnice, která vede prakticky přímo od našeho penzionu až tam, žádný nakreslený není. Šest kilometrů šlapeme rovinou po přímce a pak zjišťujeme, že Kambodžané zas až tak blbý nejsou a my jsme odchycený u na mapě nevyznačeného checkpointu. Bohužel tu lístky neprodávají tak musíme jet až k hlavní kase. Objíždíme Angkor Wat zezadu a po dvou kilácích jsme u hlavní silnice vedoucí k hlavnímu vstupu. Je odtud ještě
víc jak 2km vzdálený, tak nadáváme. Jedeme jak muly proti mocnému davu všech, kteří směřují do komplexu. Čecháčkovství se zase jednou nevyplatilo. „Chytrých“ turistů tu obchází asi více, protože si nás u vstupu fotí a vstupenka vypadá spíš jako nějaká průkazka. Lístek na jeden den stojí asi adekvátních 20USD. Konečně jsme za „oficiály“ a frčíme podruhé vstříc Angkor Watu, nejznámější památce v Kambodži. Většina lidí, co zde nikdy nebyla, ani netuší, že je to jen jeden z obrovské řady chrámů, co zde khmérská civilizace vystavěla. Celkem tu má být na třech tisících kilometrech čtverečních víc jak sto chrámů a svatyň. Tak to je asi dneska opravdu všechny navštívit nestihneme :-). Kola parkujeme u dlouhatánského kamenného náspu, který vede ke vstupu do chrámu. Celá stavba je totiž obklopena rozlehlou vodní plochou. Kam se hrabou středověké evropské hrady. Tenhle vodní „příkop“ má tak dvě stě metrů na šířku. Postává tu typos, který mě hned kontroluje lístek, tak jsem nakonec rád, že ho mám a nemusím se tu někde plížit po okolí a koukat z dálky. Už je tu neuvěřitelně lidí a slunce je akorát proti nám, tak se rozhodujeme, že prohlídku necháme až na pozdní odpoledne. Sedláme naše oře a razíme dál.
Svištíme další dvoukilometrovou rovinkou a za chvíli už nás vítá úžasná brána s obrovskými hlavami do kdysi mocného města Angkor Thom, ve kterém žilo ve své době asi milion lidí. Samozřejmě, že nejdřív musíme překonat sto metů široký vodní příkop, jehož zábradlí tvoří super propojené sochy. Menší zácpu tu způsobují mikrobusky, které se pokouší projet sice vysokou, ale notně úzkou bránou. Od brány jedeme vnitřkem města k prý nejhezčímu chrámu Bayon. Jedeme vlastně takovým řidším lesíkem bez zbytků zástavby, protože domy pro obyčejné lidi byli ze dřeva, takže zmizely v
nenávratnu dějin. První pohled na Bayon opravdu bere dech. Vypadá jak z nějakého fantasy románu. Nejzajímavější stavba, co jsme tu v Asii viděli. Má 54 věží. V každé z nich jsou zakomponované obličeje, které koukají na všechny světové strany, což mu dává opravdu originální nádech. Na stěnách je pěkná reliéfní výzdoba zobrazující život ve městě a vojenské výpravy. Jediné co kazí trochu dojem je ta šílená návštěvnost. Je tu snad 500 Japončíků. Jsou naprosto všude po grupách alespoň 50 lidí. Asi mají doma Kambodžu v nějaký akci. Potkáváme i skupinu místních, jakože v angkorských krojích.
Lidi se s nimi za úplatu fotí. Ve skrytu duše doufáme, že dál, na míň známých chrámech, bude o „trošku“ větší soukromí. Pokračujeme k Baphuonu, což je pyramidovitá stavba s hodně prudkým schodištěm, jak na vlastní kůži po chvíli zjišťujeme. Kdysi to měla být snad ještě honosnější stavba než Bayon, ale krásou na něj teď rozhodně nemá. Dále je obrovská plocha s ruinami chrámu Phimeanakas, což zas až tak zajímavý není. Pěkné jsou terasy Slonů a Krále Lepera, se spoustou reliéfů a soch, které to z východní a severní strany ohraničují.
V dobách největší slávy to tu muselo být naprosto úžasný. Vždycky jsem si říkal, že kdyby byla možnost se podívat do minulosti, že bych chtěl vidět Řím v době největšího rozmachu, ale teď si říkám, že bych spíš chtěl vidět tohle. Jedeme se podívat o pár set metrů dál k řadě osamocených věží. Není tu ani noha, tak si konečně užíváme i trošku klidu. Tímto končíme prohlídku Angkor Thomu a vyjíždíme se podívat na vzdálenější chrámy. Angkor Thom opouštíme vítěznou bránou, která sice jako by vypadla z oka té jižní, ale jsme tu samy, tak je to hned zážitek o něčem,
jiným. Kousek za bránou jsou nečekaně další chrámy, s nichž Thommanom stojí za zmínku. Menší, ale moc pěkná stavbička. O kus dál je obr pyramida Ta Keo. Sice ji v průvodci docela haní, jako že byla nedostavěná a že ji chybí ozdobné prvky, ale i tak stojí za to si na ní po prudkých a úzkých, skoro horolezeckých schodech, vydrápat. Na další zastávku se zvlášť těšíme. Je jí totiž Ta Phrom, jediný chrám, kde by měly být stromy ponechány tak, jak tam za století opuštěnosti areálu vyrostly. Zatímco z ostatních chrámů byly již ve valné většině vykáceny. Po chvíli začínáme docela chápat proč se restaurátoři chrámu
zasadili, aby šli stromy téměř všude pryč. Nádherné pralesní velikáni pozvolna boří kořeny nejen celé zdi, ale i střechy, když se tam rafinovaně uhnízdí. Na druhou stranu tomu dodávají specifické kouzlo a stavby oblezlé stromy vypadají o to víc zajímavě. Docela by se tu vyřádil i biolog, protože jsou u stromů cedulky, jak se který jmenuje. Zase se to tu trošku zahustilo lidmi, protože tady zastavují autobusy cestovek. Všichni si chtějí vyfotit velmi známe místo, kde strom opravdu solidně obrostl stavbičku. Návštěva tohoto chrámu na nás dost zapůsobila. Člověk si najednou uvědomí, ač se to
nezdá, že by stačilo jen pár desetiletí a města, které se budovaly po celé generace zmizí v neprostupný vegetaci. Plní dojmů pokračujeme na další chrámík štaci. Ty větší jsou od sebe zhruba tak 2-3km daleko, takže vždy chvíli šlapeme a pak relativně odpočinková prohlídka i když slunce zas peče neuvěřitelně. Po cestě míjíme vodní plochu, kde se zase osvěžují vodní buvolové. Jsou to prostě zatvrzelí přátelé koupání. Kolem poledne přijíždíme k chrámu Pre Rup, který má být v dost zuboženém stavu. Dřív než zuboženého stavu si všímáme téměř pouštního okolí. Tak to v této oblasti dopadne,
když se vyseká prales do posledního. Pyramida s otřískanými věžemi vypadá i tak zajímavě, hlavně kvůli naprosto jinému okolí, než u předchozího „jungle“ chrámu. Nějak však už nemáme sílu na prohlídku, zvlášť když si všímáme malé vývařovny, která je ve stínu rozložitých stromů, které přeci jen z jedné strany zůstaly ponechány. Není tu ani noha a je z ní navíc pěkný výhled na chrám. Ceny se mě tu zdají docela vysoký, ale paní hned, když vidí jak trochu rozpačitě koukám na ceník, že nám dá slevu. Tak
hlavní chod domlouváme ze 3,5USD (61Kč) na 2$ (35Kč) a pivo ze 3 taky na 2 dolcky. Úplně jsem si představil jak přijdu v Praze do restaurace, kouknu na jídelní lístek a řeknu „Hm řízek za 80, tak za 50 ho vezmu. A plzničku máte za 30? Tak dnes Vám za ni dám maximálně dvacku“. Pan vrchní na to s úsměvem a dobrou náladou „samozřejmě služebníček“ :-). Siesta je opravdu fajnová a stylová. Kde jinde pít pivko Angkor než v Angkoru. Po načerpání energie, přeci jen chrám s několika sochami procházíme. Pomalu začínám chápat výraz „temple burnout“, když mě to už
nebaví tak jak ráno :-). Dokonce nám tu i nějaký typos kontroluje lístky, tak by zde pobyt na čerňáka byl asi opravdu riskantním. Burnout se lehce potvrzuje, když další chrám po cestě, dost podobný Pre Rupu, East Mebon už ani nenavštěvujeme. Po dalších pár km zastávku už děláme. Jsme u Ta Somu, což je sice malý, ale pěkný chrám, kde jsou zase brány s hlavou a stavbičky zarostlé pralesními stromy. Info o brutálním kácení v areálu, není tedy asi zas až tak žhavý. Další zastávkou na Grand Tour okruhu by měl být Neak Pean, který však neleží přímo u silnice ale po prašné cestě ještě asi půl kilometru. S koly nás na docela širokou pěšinu z nepochopitelných důvodů pustit nechtějí, tak na něj pečeme. Při další cestě trochu šlápnu do pedálů a schválně předjíždím tuk tukáře. Je to pohodář, tak se s ním dávám za jízdy do řeči a on ať se ho chytím. Trošku artisticky se držím konstrukce, on šlape na plyn a já pomalu mizím Nadě za obzorem :-). Po chvíli se radši pouštím, abych nedostal sprďáka, že jsem ji zmizel :-). I tak je nabručená, což se dalo čekat, když musela šlapat a já se vezl :-). Posledním chrámem na Grand Touru je Preah Khan, který už na mapě vypadá slušně rozlehle. K východnímu vchodu je to taky pár set
metrů zajížďka. Kola parkujeme u stánků a přes řeku či vodní příkop vcházíme do zajímavého areálu. Jako první je stavba připomínající kostel, ale v khmerské architektuře, což je prý unikát. Preah Khan je hodně rozpadlý, ale působí dost tajemným dojmem. Je to takové malé bludiště. Líbí se nám tady. Po slušná řádce kilometrů přijíždíme zpět k Bayonu, který je už pěkně nasvícen odpoledním světlem. Naposledy se kocháme stovkami usměvavých hlav shlížejících na nás z věží. Koho mohlo napadnout, tohle postavit? Před návštěvou Angkor Watu, nám den ještě zpestřuje skupinka žebravých opičáků. Jako
třešnička na dortu nás teď čeká nejslavnější ze všech chrámů, samotný Angkor Wat. Davy jsou tu stale ohromné, tak se občas chodí téměř husím pochodem. Chrám je téměř celý zachovaný, nebo docela umně zrestaurovaný a opravdu rozsáhlý, takže procourat ho je docela na dlouho. I přes to, že je to největší skvost khmérské architektury nepůsobí na mě rozhodně tolik jak některé předchozí chrámy, částečně pobořené a zarostlé vegetací. Možná jsem už taky ovlivněn únavou z celodenního rajtu. Po prohlídce se vracíme k vodnímu kanálu odkud je nejklasičtější pohled z celé této lokality. Angkor Wat, dozlatova
nasvícený pozdním sluncem, se jak pohádkový hrad odráží ve vodě. Odtud je opravdu moc krásný a dost si napravuje reputaci :-). Postáváme u jezírka, kocháme se a kdo to nepřichází – Mr. Fox. Svět je proste malej. Dáváme společný foto a pak vyrážíme na opravdu poslední štaci tohoto dne, na Sunset point. Kola parkuje pod kopcem a ještě chvíli čekáme, než dorazí Mr. Fox, který ještě hledal před angkor Watem svého tuk tukáře. Dával to tady dnes
trošku víc relaxačně než my. Sice je Sunset point doporučovaný jako "tajný" tip, ale je tu lidí opravdu jak much. Někdo se dokonce nechává vyvážet nahoru na slonech. Což je docela dobrý nápad, protože je to, na jinak plochou Kambodžu, docela pahorek. Na vrcholu trůní nejstarší chrám – Phnom Bakheng, což je docela mohutná pyramida. Celý vrchol stavby je už bohužel obšancovaný lidmi. Je to tu jak na Václaváku a výhledy se mě zas až tak úžasný nezdají – Angkor Wat je odtud už hodně daleko. Čekat tady na západ by mělo kouzlo a romantiku tak v pár
lidech a ne v téhle smečce, tak nečekáme až slunce úplně zaleze, loučíme se Mr. Foxem, už asi definitivně, a rychle chvátáme zpět ke kolům. Chvátáme hlavně z důvodu, abychom ještě většinu cesty zpět profrčeli za světla. Tma však padá rychle, tak po chvíli nahazujeme dynama, ale ta svítí asi tak jako větší světlušky. Kousek za hlavním vstupem zahýbáme z hlavní silnice, a frčíme vedlejškou. Chceme se napojit na tu silnici vedoucí prakticky přímo k našemu hostelu. Bohužel jsme zahnuli předčasně, tak přijíždíme do
nějaké zapadlé vesnice, kde na nás místní trošku nevěřícně koukají. Dál pokračujeme po polňáčkách tak trochu intuitivně. Naděnka je z toho lehce vyjukaná, ale tady se přeci ani ztratit nemůžeme J. Po pár set metrech se konečně napojujeme na hlavní silnici, tak jsme na jednu stranu rádi, že jsme zpět „na mapě“, ale jinak je to už docela nepříjemná jízda, hlavně kvůli velkému ruchu a navíc moc vidět tedy nejsme. Tak snad nás nějaký dobrák nepřejede. V 19 hodin naštěstí ve zdraví přijíždíme zpět na hotel. Byla to
nádherná, ale dost náročná dvanáctihodinovka, což může dosvědčit třeba bolavý zadek :-). Ujeli jsme pěkných 55,5km v pěkným vedru a pár km ještě navíc přidali pěšky. Vypil jsem skoro 7litru tekutin, což není zrovna málo. Angkor je opravdu hodně pěkný. Je to asi nejzajímavější historická lokalita v Jihovýchodní Asii. Musela to být opravdu impozantní civilizace, když vystavěla takovou spoustu pyramid. Co mě příjemně potěšilo, že některé z chrámů byly téměř bez lidí. Ty nejvíc profláklý jsou však bohužel narvaný až k prasknutí, zvlášť stohlavými stády Japončíků. Projeli jsme dnes slušnou řádku chrámu, ale i tak
nám spousta vzdálenějším unikla. I tak si myslím, že jeden intenzivní den tu v pohodě stačí i když všichni doporučují 2-3dny a průvodce dokonce sedm. Radši se sem znovu podívám, než abych se tu po pár dnech začal nudit a odjel s tím, že se mi to tady okoukalo. Kambodža si opravdu říká o důkladnější průzkum :-). Večer ještě zkouším vybrat děngy z bankomatu, protože hotovost začíná docházet, ale nedaří se :-(. Nejsem si jistý PINem, tak nevím jestli mám nadávat na sebe nebo na kambodžský bankomaty. Každopádně ještě minimálně 10 dní bych mohl přežít, tak
řešení situace nechám až na Thajsko. Od paní recepční kupujeme lístky na zítra až do Bangkoku za 12USD (209Kč), což se nám zdá hodně fajn. Do postele padáme mrtvý, byl to fakt hodně dlouhý den, ale super!