Den 37, Poslední plavba po Mekongu

Štrádujeme si to strašně dlouho vyprahlou kambodžskou vesničkou. Pěkně z nás lije a místní mají o divadélko postaráno. Zdá se, že tu péšo opravdu moc turistů nechodí. Je to totiž z jedné celnice do druhé víc jak kilometr. Prostě trošku rozvláčnější hraniční přechod :-). Konečně se doploužíváme na kambodžskou celnici a zjišťujeme, že tu vládne božský klídek. Oproti ruchu a binci na vietnamské celnici tady není ani noha a má to tu podobu palmového parčíku. V příjemném stínu se nás ujímá captain a v přátelském duchu přidává další nálepku do
pasu. Pak běžíme ještě k jednomu okýnku pro razítka a vyřízeno. O pár metrů dál je přístaviště, kde máme čekat na naši loď. Obchází tu dvě holky, co prodávají chipsy, ale na ně fakt v tomhle vedru chuť nemám. Naši staří známý připlouvají a stejně musí z lodě ven pro razítka do pasu, takže ve finále my čekáme na ostatní. Za co chtěla naše průvodkyně ty 2USD za osobu netuším. Na místní poměry musí být ta paní rozhodně za vodou. Máme teď o něco větší loď, tak si lezu až na střechu, kde se opaluji na sluníčku. Je odtud pěkný výhled na všechny strany. Plujeme línými
vodami proti proudu řeky. Voda na hlavním toku se jeví o dost čistější, než v bočních kanálech, tak bych tu do ní možná i skočil. Po chvíli opouštíme kolové vesničky s mega anténami a pak už jsou na břehu jen roztroušené osamocená zemědělská stavení. Následující hodiny jsou takové relaxační. Mekong tu má až dva km na šířku a když plujeme uprostřed, tak je to daleko na všechny strany. Břehy jsou plné koupajících se dětí, které stále mávají jak o život. Dneska už z nich mám docela umávanou ruku. Občas někdo vyleze ke mě na
střechu, tak vedu společenské hovory. Nejdřív s Iry, kteří jsou ještě sýrovitější než já a libují si, jaké je tu slunečné počasí oproti jejich domovině. Tak jim vyprávím úsměvnou historku o Irsku od Ivana. Jak se ráno probudil a bylo naprosté azůro a když se vrátil ze záchodu, byla už obloha černá jak noc a neuvěřitelně lilo. Souhlasně pokyvují hlavou a potvrzují, že je to bohužel tak. Delší hovory vedu s Anglánem, ke kterému výrazně stouply mé sympatie po tom, což jsem zjistil, že se jmenuje Mr. Fox :-). Vždy, když se někde vidíme, tak ho zdravím hey Mr. Fox a on mě, trošku upraveně, hey Mr. Lisk :-). Každopádně budu
muset na Angličtině trošku víc zapracovat, připadám si, že mluvím jak černoch z ghetta :-). Po čtyřech hodinách pohodové plavby, která utekla jako voda, připlouváme k přístavu trajektů, které převážejí veškerou dopravu na hlavní silnici číslo 1: Phnom Penh – Ho Chi Minh. Zatím to nevypadá, že by tu měl stát nějaký most. S menší slzou v oku můžeme už jen říci „Ahoj Mekongu byl si náš dlouhý průvodce na téhle cestě“.