Den 31, Cesta do Hoi An

Ve 13 hodin vyrážíme na cestu. Naštěstí zase jiným busem, který je výrazně pohodlnější. Takže se zdá, že je to tady dost o náhodě i když člověk jede celý Vietnam jen s jednou společností. Jede nás jen sedm, tak to tady mají hůř zmáknutý než Číňané. Tam nikdy nebylo volný místo. Nebo, že by to bylo tím, že jich je tady o fous míň :-). Kolem jsou klasické rýžové políčka. Tak si říkám, že by možná nebylo úplně špatný vystoupit v nějaké malé, absolutně bezvýznamné zemědělské díře a projít okolí a pokoukat život normálních Vietnamců. Další pasáže jsou kolem moře. Následuje výjezd malého kopce. Za chvíli větší kopec a pak se už blíží pověstné Mramorové hory. O nich se říká, že když na severu prší tak za nimi je už sluníčko. Slepě věříme, že tomu opravdu tak bude a nás čekají už jen slunné zítřky. Masiv se blíží mílovými kroky a sním i mlha, která by se teď dala krájet. Jsem zvědavý na slavnou horskou silničku, ale nečekaně zajíždíme do tunelu, dostavěného teprve v roce 2005. Holt jsme tu trošku pozdě....Po 6 280 metrech vyjíždíme na druhé straně hor, ale sluníčko, jak jsme si vysnili, nás bohužel nečeká :-(. Mlha sice už není, ale jinak to moc velká sláva není. Zastavujeme na klasickou dvaceti minutovou přestávku. Dávám si vietnamsky nečekaně rýži + pivko, na povzbuzení pochmurné nálady. Přejíždíme jednu velkou řeku za druhou. K tomu navíc zatopená políčka rýže, že si začnu říkat, že je Vietnam fakt hodně o vodě. Svoji teorii o vodní říši oznamuji Naděnce a aby se hned potvrdila začíná pršet. Je mě trošku necitlivě doporučeno, že mám radši už o vodních královstvích pomlčet :-). Míjíme velké město Da Nang, za kterým jsou rozestavěny obrovské komplexy u pobřeží. Zvlášť jeden s názvem Eden mě zaujal. Proč to staví zde? Panuje tu počasí jak někde ve Skotsku, když se tam den nevydaří. Sem bych rozhodně na pobytovou dovču moc nechtěl. Do Hoi Anu přijíždíme za slušného slejváku po 4 hodinách a cca 150km.