Den 33, Ho Chi Minh City (Saigon)

Probouzíme se o půlnoci na zastávce v motorestu. Stojí tu jen dva busy. My Evropané ve spacím a jen se tak všichni ospale motáme směr WC a zpět, takže moc kšeftu neděláme. Druhý postarší, jen na sedáka, převáží místní, kteří se všichni hrnou do restiky a cpou do sebe kotle nudlí. Jak můžou být tak hubení, když se pořád takhle cpou bůh suď. Ráno se probouzím už v zástavbě, která je nekonečně dlouhá, ale zatím taková vesnická. Hned za baráky jsou už většinou jen políčka. Míjíme i několik kostelů a samozřejmě řek. O vodní říši se už pro sichr nezmiňuji :-). Pak pomalu začínají městské zácpy. Tak jsme tu a jak by řekla kněžna Libuše, vidím město o trošku větší než Praha. Přeci jen tu má sídlit mezi 7-9 miliony lidí. Nejhorší to je, když se pohybujeme po nábřeží u řeky Saigon. Bohužel se tu něco horečně staví, tak spíš poskakuje metrovými skoky než že bychom jeli. Vidíme alespoň řadu pěkných luxusních hotelů, které jsou tak trošku jiná cenová kategorie, než kterou hledáme my. Je to ještě doba, než nás bus vysadí v turistickém bloku s uličkami plných hotylků. Je chvíli po sedmé a už je pekelné vedro. 27 stupňů ve stínu. Před pár dny jsme si v Číně stěžovali na kosu, teď nám zase Ho Chi Minh topí až moc pod kotlem.Tak trochu žehráme na osud. Včera jsme byli u
moře a bylo hnusně a teď nás čeká prohlídka rozpáleného města a je vedro jak v tropech, ve kterých ostatně jsme :-). Takže se zase až tak divit nemusíme. Ke všemu je dnes 33 den, takže o půlnoci bude půlka výpravy do Jihovýchodní Asie za námi a místo plánovaného mejdanu u moře pod palmami budeme trčet tady. Obcházíme po okolí, ale skoro vše je plné a co je prázdné, tak je o dost dražší, než jsme ve Vietnamu zvyklý. Zákon nabídky a poptávky funguje i v „komunistickým“ hospodářství, jak je vidno. Každopádně neplatí to,
co píše průvodce, že je Hanoj dražší a tady, že je cenový ráj. Jsem splavený a je mě už jedno, jestli zaplatím o pár kaček navíc, ale Naděnka chce stále slídit po levnějších hotelích. Nakonec se stejně musíme vrátit téměř do toho, který jsme zkoušeli hned zkraje. Bereme pokoj za 13USD (226Kč) i když doteď jsme platili maximálně 8USD. Takových jako my, co tu krouží s krosnami a hledají něco víc „budget“, je spousta, ale končí stejně jako my. Kousek od hotelu sídlí paní bagetářka, tak k ní směřují naše první kroky, po
tom, co se na cimře trošku zpacifikujeme. Paní nám vykouzlí super snídani – bagetu s amoletou. Nedá se jinak než si přidat. Její stánek bude asi středobodem Saigonu :-). Ještě před prohlídkou města chceme vyřídit program na další dny. Obcházíme řadu cestovek. Je to docela na dlouho, protože řešíme jednak kambodžský víza, tak lístek Saigon – Phnom Pen a ještě navíc dva výlety: k tunelům Vietcongu a do delty Mekongu, který je, aby to bylo jednodušší, pořádaný od jednoho dne do tří. Takže docela spekulujeme,
aby to bylo co nejlíp poskládaný. V jedné z nich je šikovný chlapík, který má i obrovskou mapu okolí. Nad ní nás napadá docela elegantní řešení. Zítra pojedeme na chrám Cao Dai a Cu Chi tunely za 7USD (122Kč). Na pozítří si objednáme 3denní výlet do delty Mekongu a po druhé noci, kde se spí ve městě u hranic s Kambodžou dáme cestovce vale a člunem tam na vlastní pěst přeplujeme. Tím ušetříme přesun zpět do Saigonu, celodenní přejezd z něj do Phnom Penu a následnou cestu na kambodžskou riviéru, kterou jsme si neplánovaně rozhodli
přidat do programu po koupacím krachu v Nha Trangu. Tahle varianta bude asi i trochu dobrodružnější. Snad to takhle klapne. Pro jistotu si, ale kupujeme výlet, kdy se z hranic nevrací do Saigonu ale končí se až v Phnom Penhu. Paní počítá po vietnamsku 2x28USD = 68, tak ji bohužel musím lehce opravit. Každopádně těch 487Kč za třídenní výlet je dost dobrý. Informace o vízech do Kambodže se dost rozcházely. Na našem ministerstvu zahraniční uvádějí, že je na hranicích lze získat pouze na dvou mezinárodních letištích. Tady nám nabízeli, že je na ambasádě expresně vyřídí za 31USD, nebo když si počkáme déle, tak za 25USD, což se nám nechce. V jedné cestovce nám však neprozřetelně řekli, že je i na pozemních přechodech získat lze a že je to i rychlejší a levnější. Tak to riskujeme a doufáme, že i tohle vyjde. Teplota ukazuje krásných 35 stupňů ve stínu, takže ideální čas se vydat do víru velkoměsta. V tomhle pařáku se ploužíme k zajímavému, ale silně propagandistickému, muzeu Válečných pozůstatků. Cestou míjíme rušný autobusák a velkou tržnici plnou všeho možného. Zvlášť z nabídky ovoce, které neznám, mě jde hlava kolem. V muzeu, 15 000D (16 Kč), začínáme zvolna prohlídkou vojenské techniky, kterou je budova doslova obklopena. Dál už to je docela silný kafe. Je tu spousta fotek masakrů, které spáchali Američané. Lidé nehezky popálení napalmem a děti geneticky poznamenané Agentem Orangem. Následuje výstavka zdeformovaných plodů v nádobách. Taky tu mají
kopii vězení a mučící metody. Nakonec je stylově umístěna gilotina. Jeden Američan je z toho tady děsně otřesen a div nebrečí. Do návštěvní knihy zapisuje, že se stydí za svou vlast a národ. Děly se tu strašná zvěrstva, ale nevěřím, že Severovietnamci, na rozdíl od Amíků, byli naprosto svatý. Každopádně hodně silný zážitek. Mohla by to být dobrá léčebná kůra pro militaristy. Máme namířeno až k pagodě Nefritového Císaře, což je dle mapky i skutečnosti dost dlouhá štreka. Míjíme palác Sjednocení, což má být takový komunistický skanzen a nebýt
zavírací doby přes poledne, tak bychom ho asi též navštívili. Citace z průvodce mluví totiž za vše: „Interiéry představují pravdivou sondu do kýčovitého stylu 60. a 70. let. Připadáte si jako kdyby jste vstoupili do doupěte největšího mafiánského bosse uprostřed nějaké bondovky“ :-). O kus dál je městská katedrála. Před ní stojí Pannenka Marie, ale víc nám připomíná zmenšenou verzi Lady Buddha z Hue. Přicházíme k botanické zahradě, kde si musíme ve stínu na chvíli odpočinout. Je tu spousta místních na výletě, takže asi oblíbená víkendová destinace. Konečně přicházíme k pagodě Nefritového Císaře a zároveň s námi doráží na návštěvu i obrovský mrak, který spouští opravdovou tropickou průtrž. Ani se není čemu divit, když jsme prozatím nejjižněji na této výpravě. Už jen nějakých 10 stupňů nad rovníkem. S tím jsem počítal, že tu bude takhle tropicky, ale ty dlouhé šedivé propršené dny o kousek dál na severu, mě dost nepříjemně překvapily. Máme tedy docela dost času prohlídnout si celou pagodu opravdu podrobně. Z venku zas až tak impozantní není, ale interiéry stojí za tu dlouhou cestu sem. Jsou tu gigantické sochy bohů a spousta jiných oltářů. Bohužel se tu vůbec nedá dýchat. Pálí mě oči z vonných tyčinek, co tu místní zapalují po stovkách až tisících. Například chlapík,
co vypadá jako pořádný mrzák, má asi dvoumetrovou zapálenou tyč. Bohužel mám pocit, že ani tahle silná přímluva u bohů mu moc nepomůže. Vypadá to, že místní překonávají v modlení i Poláky a to už je co říci :-). Po chvíli se tísníme s ostatními u vstupní brány, která je ještě krytá před deštěm a je to jediný místo v chrámu, kde je relativně dýchatelný vzduch. Venku už tečou menší potoky, jak z nebe tak hlavně po zemi. Déšť konečně přechází a nás čeká krosing několika mnohaproudých ulic. Už si
trochu zvykáme, ale pokaždé se přeci jen trochu srdce stáhne, když člověk vstupuje do toho moře strojoven. Je to brutální pocit, když si kráčím skrz ulici a ze všech stran se řítí motorky. Auta jsou navíc daleko horší, ty se nevyhýbají. Ještě, že jich tu tolik není. Navíc jsme na silnici vlastně téměř pořád, protože chodník slouží jako kombinace parkoviště a obchodu, takže je z valné části neprůchodný. Na jedněch světlech, kde trvá zelená dvacet sekund, se je pokouším počítat a odhadem projelo na 100 motorek. Takže myslím
dobrý příklad místního běsnění. Dnes sem dal super kombo, které dozajista vrcholně otestuje žaludek a vůbec se neshoduje s přísnými radami z bedekrů. Začínám točenou zmrzkou, pak sušenými plody zasypanými ledem a polité sladkým sirupem. Je to kupodivu dobrý i když to vypadá jak ostrá chemie. Finále je však nejlepší a zapisuje se k vrcholným kulinářským zážitkům této výpravy. Objevujeme stánky, kde babky pracně lisují bambusové větve a pak prodávají úžasnou šťávu s ledem za 2 500D (2,7Kč). Docela
na tom s Naďou ulítáváme a už teď chápu, proč slonovi Půťovi v Thajsku ty klacky tak chutnaly :-). To co vidíme dále však naše oči vidět neměly. U vedlejšího stánku má chlapík položený obrovský kus ledu přímo na chodníku a řeže ho tam pilkou. Začínám lehce doufat, že tu mají hygienicky čisté chodníky :-). Po chvíli opravdu potkáme chlapíka, který čistí chodník, před nějakou byznys budovou, se speciál mašinkou, takže můžeme konstatovat, že tady se opravdu z chodníku jíst nechá :-). Poslední zastávkou okružní cesty je
nábřeží řeky Saigon, která je fakt obrovská. Tak si říkám jak teprve gigantický bude Mekong ve své deltě. Na severu nám totiž zas až tak obrovský nepřišel. Bohužel kvůli té rozestavěnosti to tu moc průchozí není, jinak by to byla příjemná procházka podél vody. Zase se začínají stahovat mraky a v dálce hřmí, tak chvátáme na pokoj. Déšť opravdu přichází, tak máme alespoň čas na relax. Večer ještě vyrážíme na večeři a na prohlídku naší tepající turistické čtvrtě. Sháníme i nějaký alkohol, abychom
alespoň tak trochu oslavili půlení výpravy i když hlavní akce bude až u moře s koktejlem. Moc velký výběr tu není, tak kupujeme, jak staří námořníci, jen malé placatky rumu. Naďa chce jít zpět na hotel naprosto jinudy než já, tak se sní nechci hádat a nechám navigovat ji. Míjíme obrovskou školu, kde teprve končí a na své děti tu už čekají stovky rodičů na motorkách, takže slušný dav. Zdá se mě to tu čím dál míň povědomý. Nakonec končíme až u nějakého skvotu v pofidérní čtvrti. Konečně je i Naďe jasný, že jsme trošku jinde a vydáváme se na spanilou cestu zpět. Navíc z kabelky vyřadila i vizitku našeho hotelu, tak nám ani případné záchranné tágo moc nepomůže. Naštěstí poznávám jednu z hlavních ulic, po kterých jsme jeli ráno buse a zpět na hotýlek se dostáváme ve zdraví. Jsme utahaný a taky jsme se lehce pohádali, tak nakonec ani moc neslavíme.