Den 39, Sihanoukville II.

Ráno vyrážíme směr Sokha beach, kde hodláme prozevlovat celé dopoledne. Stavujeme se na snídani u Mr. Frienda, který je očividně rád, že ulovil nové stálejší hosty. Dále musíme snad každých 100 metrů odmítat tuktukáře, kterých je tu fakt habaděj a všichni se jak kafemlejnci snaží o naprosto stejnou komunikaci. Pláž Sokha je opravdu hezčí než Ochheauteal a i menší. Má jen 1 km na délku. Hotelový komplex není přes porost skoro vidět a lidi tu taky nejsou skoro žádný, což se mě dost líbí. Naďa samozřejmě chtěla původně liduprázdnou pláž, ale teď, když je
její přání splněno, se ji tu zase zdá nudné, když tu nikdo mimo nás není :-). Takže se zase potvrzuje prastaré pravidlo, že se ženě nezavděčíš. Vyrážím na průzkum. Tentokrát to není taková štreka. Na konci pláže je rybářská vesnička, na pohled tak trochu skvotovější. Trošku se zatahuje, ale i tak to pálí, přeci jen jsme jen kousek nad rovníkem. Tuším, že to dnes trochu zavání průserem. Nemáme se navíc kam schovat, slunábr nevlastníme a jiného stínu je tu poskrovnu. Lehátka a slunečníky jsou jen pro hotelové hosty. Nechce se nám jít zpět na hotel brzo, když je to
sem taková dálka, tak tu blbneme celých šest hodin. Už když si nasazujeme trička je jasný, že něco není v pořádku, jsme totálně spálený. Sice na nás Mr. Friend zase pořvává, ale tentokrát zkoušíme restauraci u nás na hotýlku. K rýžové směsi ve vydlabaném ananasu, která nejen skvěle vypadá, ale i chutná dostáváme výborný shake. Nebe se zase čistí do azůra, tak odpoledne vyrážíme ještě na naši pláž. Cítím vysloveně každý sluneční paprsek, tak se radši zalézám schovat do vln. V tomhle vodním úkrytu jsem víc
jak hodinu v kuse. Pak si jdu na pokoj ještě pro foťák, abych po dvou dnech taky něco zdokumentoval. Naďa mezitím kupuje nějaký manga, je to takové naše vietnamsko kambodžské ovoce. Na pokoji zjišťujeme, že jsme červený jak prasátka, tak se nám asi trochu vymstilo, když jsme se posmívali tlustým spáleným Irkám na lodi po Mekongu a přezdívali jim red buffalo :-). Večer jdeme zase k Mr. Friendovi, hlavně z důvodu toho, že má snad nejlevnější pivko široko daleko a navíc dokonce točený. Dávám zase osvědčenou barracudu. Bezva náladu nám bohužel kazí dva naši krajané, co sedí o kousek opodál. Důležitě vyřizují několik telefonátů během večeře, pořád pořvávají a celkově je děs je poslouchat. Naštěstí brzo mizí. Nakonec dáváme čtyři výborný Angkory. Ptám se Frienda za kolik by mě prodal půllitr, abych měl nějakou památku, tak mě překvapuje tím, že mě ho dává zadáčo. Je to asi opravdu friend.