Den 14, Luang Namhta

Z terminálu jedeme ještě asi 12 kilometrů, takže nový rekord vzdálenosti autobusáku od města. V dodávce jsme nacpaný jak sardinky a ještě pěkně profukuje, takže takový poslední hřebíček do rakve. Jsme stahaní fakt jak koně. Konečně jsme na místě. Jdeme hned do prvního guesthousu. Ubytko tu stojí 25 000 Kipů (48 Kč), takže zatím nejlevnější na naší cestě. Musíme si alespoň na chvíli lehnout, jak jsme ztahaný. Hlad nás po chvíli vyhání do městečka a místní mišung společně s Lao beerem nás konečně částečně staví na nohy. Původně jsme v téhle oblasti vůbec
neměli být, tak nemáme moc informací. V této provincii by snad mělo být nejvíc etnik z celého Laosu – 39 skupin, převážně horských kmenů. Tak to by bylo na půjčení kola či motorky a na navštívení okolních vesniček. Dále je tu rozsáhlá chráněná oblast Nam Ha, na hranicích s Čínou, kde jsou dvou tisícové kopce a má tam být doteď 96% primárního lesa, což se snad ani nechce věřit, protože místní kluci vypálí všechno, co jím přijde pod ruku. To by bylo zase na nějaký treking. Nacházíme jednu nuznou cestovku, která pořádá výpady do hvozdů. Výletíky se nám zdají dost
drahý a hlavně dlouhý. Nakonec se s chlapíkem domlouváme, že by šel případně udělat i jednodenní. Bavíme se o tom s nějakými Anglány, kteří taky přemýšlejí o trekingu, že bychom šli spolu, aby to vyšlo levněji. Prý nám řeknou večer jak se rozhodli. Tak si na dnešek půjčíme kola, trochu se seznámíme s okolím a zítra snad vyrazíme na ten výlet, jestli se Angláni rozhoupou. Musíme ještě vyměnit nějaké peníze. Kurz tu mají o fous lepší než v Luang Prabangu, ale zas tu musím na papír vyplňovat své zaměstnaní. Proč a nač je záhadou. Měl jsem napsat jobless :-). Kola si půjčujeme za 20 000 Kipů (39Kč). Navíc dostáváme solidní náčrtek
okolí i s popisem národností žijící v jednotlivých vesničkách. S přehledem tu vítězí „Black Thai“, kteří jsou uváděni téměř všude. Za cíl si dáváme vodopád, 5km od centra. Luang Namtha se rozkládá na rozlehlé pláni obklopené kopci. Místní nížina je všech zemědělců ráj. Vidíme tu spoustu kravek a i nějaký buvoly, tvářící se jak vostrý rozumbradové. Šedivák je zase extrémní, v tomhle bych doma rozhodně na výlety nevyjížděl. Míjíme i výrobnu cihel, slušná manufaktura. Párkrát se ptáme na vodopád, abychom se ujistili, že jedeme dobře, ale místní moc slovu waterfall nerozumí, takže nás spíš trochu znejistí. Přibližujeme se kopcům a je to tu hned zajímavější. Ve vesničkách to žije. Jen je otázka, zda je tu víc dětí nebo černých prasátek. Trefili jsme to! Přijíždíme k výběrčí boudě a odtud už je to jen kousek k vodopádu. Je to bohužel dost velká slabotka. V zarostlým údolí je menší skalní stěna po který stéká menší čůrek. Ani v období dešťů tu žádné velké představení nejspíš neprobíhá. V porovnání se včerejším krásným Kuang Si opravdu hodně chudý příbuzný. Vracíme se stejnou cestou zpět na hlavní silnici. Odtud se už sám vydávám
ke stúpě. Je to docela krpál, tak už předem doufám, že to na zpáteční cestě ubrzdím. Stúpa je ve stavbě, takže okolí je, slušně řečeno, ještě dost neupravený. Kousek pod stúpou si hrají na plácku mniši fotbal. Chtěl bych si je vyfotit, ale jsou proti, asi abych na ně neměl kompromitující materiál :-). Kupodivu jsem stále plný síly, tak vyrážím k největší místní památce, k That Phum Phuk stúpě. Na náčrtku se jeví jako kousek, ale opak je pravdou. Začínám chápat významu slov „Map not to scale“. Sice tam dle náčrtku vede jen jedna cesta, ale překvapuje mě nečekané rozcestí. Akorát tu prochází nějaký drsný typ s mačetou, tak se ho ptám a snad i rozumí. Rukou máchá směrem, kam bych se stejně vydal. Cestou dále projíždím solidní vesničkou, přesně takovou, která bývá na fotkách z Kambodži či odtud. Chaloupky obklopující oranžovou prašnou cestu. Přijíždím ke schodům vedoucím k pagodě. Kolo radši zamykám, aby mě ho nějaký dobrák neloupnul. Rozhlížím se po okolí. Jsou tu rýžová políčka, menší jezírko a pěkné domky u vody. Vody tu mají každopádně dost. Konečně si dodávám odvahy a po dlouhým schodišti stoupám vzhůru. Za
výstup zas až tak odměněný nejsem. Stará pagoda je v troskách a je tu jen menší stúpa. Už chápu zmínku v průvodci, že stúpu poškodila bomba. Nějaký týpek co tu posedává na mě radostně kyne. Mám to tu projitý asi za minutu a chystám se vyfičet pryč. Typos mě však odchytává, že je to placený. Tak je to teda pěkné šméčko od něj. Jinač bych si lístek asi nekoupil, kdyby na mě vyrukoval hned zkraje. Funguje to tu ale podobně jak v Čechách, dávám mu 2000 Kipů (4Kč) do ručky a mám to bez vstupenky. Pán je rád i když to je i na místní poměry pakatel.
Začíná se šeřit, což potvrzují i zemědělci pomalu se vracející z polí. Tak musím taky šlápnout do pedálů, abych přijel ještě za světla. Nerad bych se tady motal po tmě. Nakonec jsem rád, že nacházím cestu zpět k půjčovně, ulice jsou si tu podobný jak vejce vejci. Kupuji lahváče a jdu sním na net, aby se mě pěkně spisovalo. Pak frčíme na véču, kde si nesmím opomenout koupit další pivko, protože bude laoské poslední. Potkali jsme totiž Anglány a ty si nakonec vybrali tří denní treking do hor, což je na nás moc. Tak jsme se
tedy rozhodli, že to tu balíme a zítra už pofrčíme do Číny. Na hranice je to jen nějakých 45km. Večeři nám zpestřuje postarší Frantík, co se po Jihovýchodní Asii motá už několik let a vypráví nám historky. Příjemné je, že turistů tu nejsou takové mraky, jako v Prabangu. Do vedlejšího guest housu jdeme ještě koupit lístky na zítra. Bus na hranice stojí 50 000 (97 Kč) + 10 000 (19 kč) za odvoz na autobusák. Tahle linka na bus a zpět je pro místní drožkaře asi dobrý bisnis. Pak už se frčíme vyspat, zítra vstáváme docela brzo.