Den 17, Dali (2 000m)

Náš hotýlek stojí poblíž brány do starého města, což je bezva. Na recepci visí cena za pokoj dvojnásobná, ale platí to, co řekla babka na terminálu. Dáme si jen lehký odpočinek a vyrazíme do města na průzkum. Už je poznat, že jsme ve dvou tisících a docela na severu. Kosa i na cimře je docela silná, tak na sebe beru všechno co mám, což jsou čtyři trika a lehká goráčovka, takže žádná pořádná zimní výbava. Naděnka začíná nadhazovat, zda můj cíl dojet až na hranice Tibetu, si nežádá například kožíšek, kozačky či jinou výbavičku :-). Sluníčko svítí, takže ta loterie
nakonec vyšla, jen nad horami se převalují mraky. Snad se taky rozplynou, když se tam máme v plánu vydat. Hned před krásnou branou do opevněného starého města stojí holčičky z národnosti Baia v krojích a Japončíci se s nimi samozřejmě fotí. Vedle nich postává podnikatel s beránkem nešťastníkem, též určeným k focení. Nízké, dřevem obložené, baráčky jsou pěkné, ale v každém jsou suvenýry, tak je dojem zatím lehce rozpačitý. Tady to turismem opravdu žije, ale jsme tu asi mimo sezonu, protože mimo nás, Japončíků a Číňanů na výletě, tu žádní zápaďáci
nejsou. Nacházíme na místní poměry extra levnou jídelnu 12,5Y (31kč), ale kvalita tentokrát bohužel odpovídá ceně. Koukám po obchodech s hadry a v jednom nacházím docela slušný svetr, ale i ve verzi XL si v něm připadám jak děvče v korzetu, takže to vypadá, že ani v království textilu nenajdu něco kloudného, co by mě tu zahřálo. Starým městem protýká říčka a je tu pár menších jezírek zakomponovaných přímo do zástavby. Docela to tomu tady dodává život. Pořád tu otravují spousty babek, které nahánějí na dvě největší zdejší atrakce – lanovku do hor a
plavbu po jezeře Erhai. Lanovku máme v plánu, ale chceme si tam dojít samy. Jdeme směr hory, respektive lanovka a jako blecha se nás drží jedna z babek i když ji párkrát říkáme, že na lanovku nejdeme :-). Samozřejmě, že tuší, že kecáme. Zkoušíme na ní různé fígle. Rychlou chůzi či extrémně pomalou, ale setřást se nedá. Procházíme nějakou slavobránou a odtud vede natažený rudý koberec až na obzor. Asi se tu připravují na nějakou soudružskou delegaci. Už jsme docela blízko horám, ale i tak na nás volá
taxikář, že nás k lanovce za 2Y (5Kč) odveze. Bereme ho hlavně z důvodu, abychom setřásli babku a vyhráli tenhle krutý souboj nervů. Babka tuší, že jsme ji s taxíkem překabátili, tak se v záchvatu šílenství pokouší vlézt za námi do káry, ale nepouštíme ji a konečně ji mizíme z dohledu. Máme z toho tak trochu dětskou radost. Nakonec jedeme ještě kus do kopce, tak ten odvoz zas tak špatný nebyl. Taxikář nám chce prodat lístky na lanovku, což byl hlavní důvod jeho nízké ceny dovozu. Pečeme na něj i když postupně slevuje z 60Y na 50Y. Trochu se obáváme, aby nám neprodal nějaký fejkový či předražený lístky. Kupujeme je tedy až v oficiální prodejně za 60Y (148 Kč) na osobu. Takže za dráž, než nabízel on. Ještě tu navíc vybírají 30Y (74kč) za vstup do národního geoparku Cangshan. Na druhý straně vstupenky je náčrt trasy, ale popisky jen ve znacích, takže nic moc. Chlapík nás stále naštvaně atakuje a chce abychom mu zaplatili ještě dalších 2Y (5Kč) za cestu dolů z kopce, ale kašlem na něj i když se nás dlouho drží a nejspíš i těžce proklíná. Ten bůr by nás asi nezabil, ale nelíbí se nám jeho agresivní přístup.